Lucernské jezero

O jezeru Vierwaldstättersee, známé jako Lucernské jezero, se říká, že je nejhezčí ve Švýcarsku. Leží na rozhranní čtyř lesních kantonů a je úzce spojeno se vznikem švýcarské konfederace. Pokud jsem vás dostatečně nalákala, nastupte. Právě vyplouváme.

 

 

 

Jezero se nejlépe pozná z paluby lodi a tady je to hodně stylové. Místní lodní společnost brázdí průzračné vody jezera secesními kolesovými parníky, nesoucí jména místních hrdinů či významných míst z okolí. 

 

 

 

 

Vyplouvá se z přístavu u lucernského vlakového nádraží a KKL nebo z protější jezerní promenády. Plaveb je několik, v různých délkách a trasách. Plavby chtiví turisté si mohou koupit lodní lístek jednosměrný, zpáteční nebo okružní.

 

 

 

 

Zážitkem je už loď samotná. Plavba nás vrátila do doby Toma Sawyera. Posadit se lze venku a sledovat plavbu nebo si ji zpříjemnit v lodních restauracích, sledovat práci lodního motoru, obdivovat dobové zařízení i práci posádky.

 

 

 

 

 

 

 

 

Míjející parníky se zdraví houkáním, které občas kapitán ozvláštní fistulí.

 

 

 

 

 

 

V průvodci jsem se dočetla, že je jezerní voda pitná. To jsme nezkoušeli, ale čistá a průzračná je spolehlivě. Břehy lemují strmé alpské svahy s domovskými horami Rigi a Pilatus, z paluby parníku zahlédneme i pár vodopádů nebo zubaček vozící turisty na vrcholky hor. 

 

 

  

 

 

 

Loď šněruje jezero od jednoho přístavního městečka ke druhému a stačí si vybrat, kde vystoupit a poznat blíže jeho okolí. První zastávka je u lucernského dopravního muzea pro ty, kterým se nechce jít z centra pěšky.

 

 

 

Weggis je další z významnějších přístavů, odkud se turisté lanovkou dopraví na horu Rigi. Díky horskému větru föhnu a poloze u jezera je podnebí příhodné k pěstování exotických rostlin.  

 

 

 

 

   

 

Ve Vitznau vystupuje vždy hodně pasažérů. Hned za přístavem je stanice nejstarší zubačkové dráhy ve Švýcarsku, která bezpečně vozí turisty na Rigi, královnu hor, už více než 150 let.

 

 

 

 

 

Červený vagon zubačky na Rigi.

 

 

  

  

 

 

 

Opouštíme lucernský kanton a v kantonu Niedwalden obdivujeme kostelík v městečku Beckenried.

 

 

 

 

 

 

 

  

Nad městečkem vede dálnice směrem k nedalekému Gotthardskému průsmyku.

 

 

Vystupujeme v Brunnen, které leží v kantonu Schwyz. Brunnen je malé přístavní městečko, ve kterém kroky návštěvníků směřují hlavně do firemní prodejny švýcarských armádních nožů Victorinox. V nedalekém Ilbachu je továrna, kde se tento švýcarský symbol vyrábí. 

 

 

 

  

  

 

 

Následující zastávka je další švýcarský symbol, neboť tady vzniklo Švýcarsko. Na louku Rütli se dá dostat jen pěšky nebo lodí a při vzniku švýcarské konfederace sehrála klíčovou roli. Na nevelké pastvině na úpatí seelisberských skal se 1. srpna 1291 sešli zástupci tří lesních kantonů - Schwyz, Uri a Unterwalden, aby uzavřeli spříseženstvo na obranu proti Habsburkům. Postupně se připojovaly další kantony a ze spříseženstva vznikla Švýcarská konfederace.

 

 

V okolních horách městečka Flüelen kantonu Uri se v minulosti proháněl švýcarský národní hrdina Vilém Tell. Je to i konečná parníků a nádhernými přírodními kulisami se lodě vrací zpět do Lucernu. 

 

 

 

 

 

 

 

 

Může se hodit: 

Veškeré informace o trasách, lodích, časech a cenách najdete tady. 

 

Tak někdy zase Ahóóój.

 

 

Fotka je ze zpáteční cesty vlakem.

 

A jen tak mimochodem: Jak to vlastně bylo s Vilémem Tellem? V zemi bez krále jsou to obyčejní lidé, kdo tvoří dějiny. Ať už je Vilém Tell smyšlená osoba nebo skutečně existoval, legendy z něj už navždy vytvořily švýcarského národního hrdinu. Alpské Hunger Games se odehrálo prý takto:

V nehostinném vysokohorském kraji se chudý sedlák Vilém Tell často vydával do alpských lesů, aby rodině přinesl ulovenou zvěřinu. Právě při honu získal jedinečnou dovednost při zacházení s kuší.

Místní zemský správce a zplnomocněnec habsburského domu, Hermann Gessler, právě nakázal místním obyvatelům, aby se klaněli jeho klobouku, jako by na místě stál on sám. Lidé se váhavě zastavovali a skláněli svá záda, aby vzdali habsburskému správci hold a prokázali tím svou zoufalou pokoru.

Podle legendy se však Tell odmítl klobouku poklonit. Za svůj protest byl sedlák okamžitě zatčen a odveden před Gesslera. Ten mu nabídl možnost vykoupení se z vězení. V případě, že sestřelí jablko z hlavy svého malého syna, bude propuštěn. Švýcarský sedlák jablko sestřelil, ještě před napnutím tětivy si však připravil namísto jediného šípu střely dvě. 

Přiznal, že druhý šíp si připravil pro Gesslera a tato upřímnost se mu vymstila. Byl opět zatčen a poslán do žaláře hradu Küssnacht. Při přeplouvání rozlehlých vod lucernského jezera udeřila náhlá a ničivá bouře, Tellovi se podařilo uprchnout a rozhodl se vyrovnat si s Gesslerem účty. Tellovi prý stačila jediná rána, aby ukončil život tolik nenáviděného představitele vrchnosti. Po Gesslerově smrti se v kantonu Uri rozhořelo povstání, do jehož čela se podle pověstí postavil právě Vilém Tell.