Ostrovní městečko Gallipoli

Jižně od Lecce se rozkládá oblast známá jako Grecia Salentina, tedy oblast řecké kolonizace, kde lze i dnes občas zaslechnout starší generaci mluvit griko, tedy řeckým dialektem. Gallipoli je jeho skutečnou perlou.

 

 

Kořeny Gallipoli sahají do starověku a časů Velkého Řecka, kterého bylo Gallipoli součástí. Stopy řecké příslušnosti jsou ve městě vidět a vlastně i slyšet dodnes. Je těžké si to představit, ale navzdory skutečnosti, že uplynulo více než 2500 let, obyvatelé města stále běžně komunikují v dialektu řečtiny, tzv. Griko. Dialekt Griko a novořečtina si navíc zachovávají znění, které je činí částečně vzájemně srozumitelnými. Lidé, kteří znají jeden z těchto jazyků, jsou schopni spolu komunikovat, aniž by museli znát druhý jazyk.

 

Gallipoli doslova „krásné město“ (z řeckého kalé pólis), je obklopeno průzračnými vodami Jónského moře. Staré město je situováno na malém ostrově, spojené s pevninou kamenným mostem s novou čtvrtí. 

Historie tohoto apulijského města na jónském pobřeží Salenta je dlouhá a složitá. Zažilo nadvládu Řeků, Normanů, Štaufů i Anjouovce, o čemž svědčí archeologické pozůstatky a impozantní hrad. Výjimečnost Gallipoli způsobila jedinečná poloha města na ostrově, která vedla k bezpočtu invazí, bitev a předávání vlády. 

Co vedlo k založení města? Byl to světoznámý, kvalitní olivový olej. Obchod s olivovým olejem v Gallipoli má velmi dlouhou tradici, která sahá až do dob římské nadvlády. Přeprava olivového oleje byla jedním z důvodů výstavby dvou silnic Via Salentina a Via Trajana spojujících Salentinský poloostrov s Římem. Současně byl v Gallipoli vybudován velký přístav a město se rychle stalo největším obchodníkem s olivovým olejem v Evropě. Mělo stejný význam jako Neapol, Řím, Paříž či Londýn a přístav patřil mezi nejrušnější a nejdůležitějším přístavy v Evropě.

Dnes je v Gallipoli několik míst, kde se můžete seznámit s výrobou olivového oleje v minulosti.

Ve městě, které se celé nachází na malém ostrůvku 450 krát 350 metrů je 17 kostelů, což je běžný italský průměr, a výjimečných 18 paláců. Ty vznikly bohatnutím města z námořního obchodu s olivovým olejem, který dával vzniknout velkému jmění. Velké bohatství má rádo nádheru, a to dokonale splňuje barokní architektura ve stylu Lecce, vyznačující se přehnanou, extravagantní výzdobou fasády, bohatou na květinové a andělské motivy. 

Tvar a průběh ulic utvářel především vítr. Město díky své přímořské poloze bojuje s neustálými větry od moře. Domy a ulice byly stavěny tak, aby minimalizovaly nepříjemný dopad silného větru na každodenní život a jakmile zajdete trochu hlouběji do města, okamžitě si všimnete rozdílu.

Zaparkovat odpoledne už je trochu bojovka. Navíc se na hlavní třídě, kterou jsme potřebovali projet, připravoval trh, takže jsme se víceméně proplétali mezi různým zbožím nevalné kvality.

K vytipovaným parkovištím jsme se tím pádem nedostali, ale vyšel záložní plán a místo jsme našli na poloprázdném parkovišti v přístavu. Prohlédli jsme miliardářské jachty a vyrazili do Gallipoli. První naše kroky vedly k mostu a fontáně, která stojí ještě na pevnině.

Řecká fontána

Řecká fontána se nachází v blízkosti mostu, který spojuje staré město Gallipoli s novou částí. Je to nejstarší fontána v Itálii, postavená kolem třetího století před naším letopočtem. Fontána je vysoká 5 metrů a skládá se ze dvou fasád: na jedné je erb Gallipoli, epigrafy, insignie suverénního Karla III. Bourbona a dole žlab pro zvířata. Na druhé jsou mytologické postavy a erb španělského krále Filipa II., obklopené symbolem města.

Gallipoli původně nebylo ostrovním městem, ale vyrostlo na poloostrově. Neustálá hrozba invazí ze strany Turků způsobila, že Gallipoli bylo uměle odříznuto od pevniny vytvořením širokého příkopu a od středověku byl s pevninou spojen pouze padacím mostem. V 17. století byl postaven stálý most, který po přestavbách funguje dodnes. Ten jsem nefotila, vůbec nebyl pěkný, ale okolní přístav stál za naše zastavení.

 

Hrad Gallipoli a obranná bašta Rivellino

Hned po přechodu mostu nás zaujal mohutný hrad Castello Angioino-Aragonese, který chrání přístav již od středověku. Dnes je v hradě muzeum a prostory pro výstavy a kulturní akce. Byl založen Byzanci a přestavěn Anjouovcii Aragonci. 

Poté byla přidána obranná zeď a kruhové věže. Na hrad navázalo opevnění, které město zcela obklopilo. Účelem silně opevněné bašty byla ochrana hradu před pevninou, odrazit obléhání a chránit jej před nepřátelskou palbou. 

První širší uličkou jsme vstoupili do centra. Ty blíž k přístavu byly plné obchůdků a restaurací. My jsme byli krátce po obědě, ale zmrzlině se odolat nedalo.

Pistáciová je vždy trefa do černého. Citronová ze skutečných místních citronů? Sem s ní!  

Bazilika Sant'Agata

Při procházkách úzkými uličkami historického centra obklopeného hradbami jsme potkali bohatě zdobené barokní kostely, z nichž nejznámější je Katedrála svaté Agáty. Její fasáda zdobená sochami a vnitřní výzdoba s nádhernými freskami patří k nejkrásnějším příkladům baroka v Apulii. Samozřejmě ve stylu lecccského baroka. V době naší návštěvy byla bohužel zavřená.

 

Za katedrálou už byly obchůdky jen po stranách hlavní uličky a potkávali jsme i míň turistů. Nabídka byla velmi lákavá a vše z regionu Apulie a Salenta.

Vánoce budou už za 155 dní. Jupííí.

Ve městě je dost paláců, které by stály za námahu, ale my jsme se jen tak toulali uličkami a užívali si čas teď a tady. Občas jsme se museli vrátit, protože ulička nikam nevedla, občas jsme našli kouzelný kout nebo detail, který bychom v mapě stejně nenašli.

Kostel přebudovaný na městskou knihovnu.

Chvíli nám připadalo, že jsme v Ostuni nebo jiném apulijském bílém městě...

... o dvě ulice dál už jsme byli v Lecce. Je to zkrátka mix toho nejlepšího, co Apulie nabízí.

A parkujeme zase na Itala, ale klobouk dolů.

Všechny ulice i uličky vedou k opevnění a moři. Gallipoli jako jedno z mála apulijských měst má v historické části i krásnou pláž. Je veřejně přístupná a uprostřed sezóny nebyla až tak přeplněná.  

My jsme koupání měli na naší další zastávce, takže jsme se otočili a vrátili se k mostu. Ještě jsme stihli vypít kávu, citronovou limču a zmrzlinu. No, příchuť tiramisu jsme ještě neměli, to jsme prostě museli.

Parkování v Gallipoli není úplně jednoduché. Celé historické město za mostem je přísná zóna ZTL, do které můžete vjet jen pokud máte zaregistrovanou SPZ v hotelu na ostrově.

Zaparkovat se musí v nové části města, kde je dostatek parkovišť. Pokud se vám to nepodaří, jako nám kvůli trhu, a dojedete až před most, odbočte ostře doprava a zaparkujte na velkokapacitním parkovišti v přístavu Lungomare Guglielmo Marconi, který je snad i blíž než parkoviště v novém městě. Hodina stojí 3 Eura.

Na oblíbené jihoitalské výzdobě není vůbec jednoduché vyměnit žárovku.

Musím říct, že menší městečka nás přitahují asi víc než ta velká, plná památek a atrakcí. Určitě chceme vidět to nejlepší, co nabízí, ale taky to chceme vidět bez davů a vychutnat si zdejší atmosféru. Gallipoli nás potěšilo, je to městečko na pohodu a krásná pláž bonus k tomu.

A jen tak mimochodem: Když už jsme byli u Jónského moře, to se ví, že jsme se taky chtěli vykoupat. V okolí Gallipoli je několik přenádherných pláží, ale nás zaujala ta s názvem Punta Prosciutto. No, kdo by se nechtěl vykoupat v sušené šunce.

Půvabnou přímořskou silnicí různé kvality povrchu jsme dojeli k pláži, zaparkovali v přilehlé ulici zdarma a vydali se za koupačkou. 

Punta Prosciutto

Leží mezi pobřežními městy Porto Cesareo a Torre Lapillo na západním břehu Salenta. Pro svůj bílý písek a křišťálově čistou vodu bývá tato oblast nazývána Karibikem Salenta.

Pláž je dlouhá několik kilometrů, část zabírají úseky s placenými slunečníky, ale i tak je tu místa dostatek. Voda je čistá, klidná a v červenci byla příjemně teplá. Jemný písek nás vedl mělkým mořem daleko od břehu, takže se dalo nerušeně plavat dál od skotačících dětí. Za nás to byla nejlepší pláž v Apulii. 

Pláž je ohraničená písečnými dunami přírodní rezervace Palude del Conte e Duna Costiera, která chrání dunový pás a typickou středomořskou vegetaci.