Bern - provinční metropole

Poslední švýcarský příspěvek nás zavede do hlavního města země - do Bernu. Svou malebností bývá přirovnáván k Praze a určitou podobnost s naší stověžatou matičkou jsme objevili hned na začátku procházky.

Skoro jako Hradčany 😉.

Historické centrum je natěsnané na strmém kopci v ohybu dravé řeky Aary obklopené zalesněnými svahy. Je až neuvěřitelné, že město se 130 tisíci obyvateli je hlavním městem Švýcarska. Do samého centra je automobilové dopravě vjezd zakázán, a tak nic nebrání klidné procházce nevelkým centrem zapsaném na seznamu světového dědictví UNESCO. 

Ulice jsou lemované pískovcovými domy s podloubím, z fontán teče pitná voda, najde se i pár majestátních budov. Když už se ozve únava, najde se k odpočinku nejedna klidná kavárna s výhledem do údolí. Ti odvážnější se mohou osvěžit skokem do řeky a nechat se odnést proudem řeky až na druhý konec města. 

Rozdělení Švýcarska na východní německy mluvící část s hospodářským a finančním centrem v Curychu a na západní frankofonní část s kosmopolitní Ženevou bylo dáno historickým osídlením germánskými kmeny a Franky. 

Ambice obou měst šly stranou a hlavním městem Švýcarska se stal skromný, ale okouzlující Bern, ležící na půl cesty mezi zmíněnými jazykovými i ekonomickými rivaly, v západo-centrální části země zvané Mitteland. Snad pro svůj provinční charakter je Bern jedno z nejpříjemnějších hlavních měst v Evropě.

 

Město na strategickém místě založil ve 12. století vévoda Berchtold V. a pojmenoval je po svém prvním úlovku v kraji. Medvěd se německy řekne Bär a nejenže se z něj vyvinul název Bern, ale medvěd se stal symbolem města a najdete ho jak na městském erbu, tak i živé chlupáče ve výběhu hlubokého příkopu Bärengraben.

Naše prohlídka začala právě tady. Zaparkovali jsme na parkovišti u mostu Nydeggbrücke, v místech, kde před založením Bernu stával hrad. K Bärenparku to bylo jen pár kroků, sice jsme se netrefili do času krmení, ale méďany jsme zahlédli v příkopu Bärengraben.

Sešli jsme k řece Aaře (k dispozici je i výtah) a parkem jsme pokračovali k vysokému mostu Kirchenfeldbrücke. 

Druhý břeh lemuje čtvrť Matte, která bývala domovem řemeslníků a přístavních dělníků s dialektem podobným jazyku švýcarských cikánů. Dnes tady sídlí softwarové a designérské firmy. 

Řeka Aara má vodu čistou, rychlou a studenou. Místní plavci skočí do rychlého proudu řeky a nechají se s pytlem svých věcí odnášet na druhou stranu Starého města. Atrakce jinde nevídaná.

Hop a byl tam. Řeka plavce odnesla tak rychle, že jsme ani nestihli vyfotit.

Podél řeky s jedinečnými výhledy jsme došli k mostu Dalmazibrücke, který nám posloužil k přechodu na protější břeh. 

Už z dálky nešlo přehlédnout dominantu kopce nad námi, hrdá stavba nad údolím je Bundeshaus. Z teras impozantní stavby federálního paláce, v níž sídlí vládní úřady a parlament, je nádherný pohled do okolní krajiny a Alpy.

Před budovou parlamentu na náměstí Bundesplatz je poněkud záludná fontána s 26 vodními tryskami, které vystřikují gejzíry vody tak, jak je napadne.   

Pokračujeme na rušné náměstí Kornhausplatz, kde je naším cílem Lidožroutí fontána - Kindlifresserbrunnen. Populární fontána z 16. století znázorňuje muže, který pojídá malé dítě. Možná je to masopustní legrační postava nebo podezření, že židovské náboženské rituály zahrnují i vraždění dětí. Kdo ví?

Rychle opouštíme náměstí plné tramvají, trolejbusů a lidí k rohové budově místního orloje - Zytglogge. Stejně jako ten pražský, i bernský orloj je jedním ze symbolů města a zajde k němu každý turista. Původní západní městská brána byla přebudována na vězení pro prostitutky, které si vydělávaly obsluhou duchovenstva. 

Po velkém požáru města začátkem 15. století, kdy shořelo celé dřevěné centrum města, byla postavena kamenná věž s hodinovým mechanismem. Později byly nainstalovány astronomické a astrologické hodiny, které čtyři minuty před celou zahájí přehlídku medvědů, kokrhajícího kohouta, smrtky i tančícího šaška. I bez přehlídky stojí Zytglogge za vyfocení, jen je třeba dát pozor na projíždějící městskou dopravu.  

Od orloje jsme pokračovali dál hlavní pěší bernskou třídou Kramgasse. Širokou ulici plnou státních a městských vlajek lemují měšťanské domy s podloubím typickém pro Bern. 

Návštěvník si může vybrat jestli chce jít arkádami a nahlížet do výloh obchůdků a kaváren, nebo půjde středem ulice a zastaví se u některé z barevných fontán, kterých je v Bernu víc než sto a ze všech teče pitná voda. 

Co by ale minout určitě neměl, je dům s číslem 49 - Einstein-Haus. Albert Einstein po studiu v Curychu pracoval na bernském patentovém úřadě, žil v tomto domě a tady rozvinul svou teorii relativity.

Kromě podloubí je ulice zajímavá i sklepními obchůdky a kavárničkami.

Asi v polovině ulici Kramgasse přetíná ulička Kreuzgasse. Kdo se po ní vydá vlevo, objeví kostel sv. Petra a Pavla, první kostel postavený v Bernu po reformaci a hned vedle budovu radnice - Rathaus - švýcarskou památku národního významu. Jako celé Staré město byla postavena po požáru v 15. století a dnes se v ní konají zasedání kantonálního a městského parlamentu. 

Naproti radnice stojí fontána s bernským vlajkonošem v plné zbroji. 

Pokud na křižovatce odbočíme vpravo, otevře se před námi pohled na gotickou katedrálu Münster s nejvyšší věží ve Švýcarsku. Pokrokové město přijalo v 16. století reformaci a z původně katolického chrámu se stal chrám protestantský. 

Vystoupat se dá na sto metrů vysokou věž s pěknou vyhlídkou, obdivovat impozantní fasádu z místního pískovce nebo krásná vitrážová okna. Nás zaujal středověký portál s Posledním soudem.   

Po prohlídce katedrály přišla chvíle, na kterou se s manželem vždy těšíme... odpolední káva 😊. Tentokrát jsem vybrala krásné místo. Zašli jsme na kávu "k Albertovi" do klidné zahrady hned za katedrálou. Café Einstein au Jardin v parku Münsterplatform nás přivítal stinným posezením pod korunami stromů, výbornou kávou a jednou z nejkrásnějších vyhlídek ve městě.

Na zpáteční cestě k parkovišti jsme prošli půvabnou a tichou ulicí Junkerngasse s domy ze žlutozeleného pískovce s původní výzdobou.  

U mostu Nydeggbrücke jsme obdivovali čtvrť Nydegg, což je taková bernská varianta pražské Malé strany. Naposled jsme zkontrolovali rychlost proudu řeky Aary a rozloučili se se Starým městem.

Než jsme se vrátili do údolí Emmental, krátce jsme zastavili na východním předměstí Bernu, u jednoho z nejmodernějších architektonických počinů města. Muzeum a galerii nejznámějšího švýcarského umělce 19. a 20. století Paula Klee navrhl slovutný italský architekt Renzo Piano jako ocelovou střechu ve třech ladných vlnách. 

Může se hodit: 

 

Parkovali jsme téměř v centru Starého města u mostu Nydeggbrücke na Rosenbergstrasse. Parkovné se platí předem na libovolně určené hodiny a doporučuji nepřetahovat, policie parkovací lístky kontroluje. Nás čtyři parkovací hodiny přišly na necelých 9 CHF, což je na místní poměry hodně slušné.

 

Ze Starého města k řece a čtvrti Matte se dá pohodlně dostat výtahem z Münsterplattform (hned vedle kavárny) za 1,50 CHF.

 

Nebo jde využít městskou lanovku u Bundeshausu. Marzilibahn spojuje terasu parlamentu s čtvrtí Marzili. Vchod je na rohu ulice Bundesrain a Münzrain.   

Stejně jako v Lucernu i v Bernu najdete obchodní dům Manor s restaurací Manora. Je na Marktgasse 10 blízko Lidožroutí fontány, opět v posledním patře a s vyhlídkovou terasou. 

Na čem se dá ve Švýcarsku ušetřit, je pitná voda. Ta teče ze všech kašen a fontán a všichni toho využívají. Navíc je moc dobrá.

 

Centrum Paul Klee má otevřeno od úterý do neděle 10 - 17 hodin, vstupné je 24 CHF.

 

A jen tak mimochodem: Závěrem ještě pár zajímavostí, které mne zaujaly:

Téměř 2/3 země pokrývají hory s vrcholky vysokými až 4 500 m. Na jihovýchodě leží úrodné nížiny a v úzkém pásu země táhnoucím se od Bodamského po Ženevské jezero má území zemědělský a průmyslový charakter. V tomto pásu jsou soustředěna největší švýcarská města a žije v nichž většina obyvatel.

Různorodost země se netýká jen krajiny, ale také podnebí, jež je chladné alpinské v horských oblastech a téměř středomořské v nižších polohách jižního kantonu Ticino. Různé jsou i kulturní tradice a jazyky. Asi pro 65 % obyvatelstva je mateřštinou nářečí Schwyzerdütsch, tedy místní dialekt němčiny, pro 20 % je rodným jazykem francouzština a pro necelých 10 % italština. Úředním jazykem je také rétorománština, kterou mluví asi 1 % obyvatel. Každá z těchto skupin má své vlastní tradice, literaturu a životní styl.

My jsme švýcarské němčině nerozuměli vůbec 😀, ale stačilo promluvit a domácí se hned přepnuli do Hochdeutsch - spisovné němčiny. Anglicky se dá domluvit taky všude.

Demokratický systém země se opírá o nejširší vrstvy občanů. Každý z 26 kantonů, které utváří Švýcarskou konfederaci, má značnou autonomii. Návrhy zákonů, pravidel a ustanovení řeší referenda a činí tak tento politické systém těžkopádný a pomalý. 

Neutrální země má armádu založenou na principu domobrany. Všichni způsobilí muži ve věku 20 – 36 let jsou odvedeni a vykonávají půlroční vojenskou službu. 

Výkonná moc je svěřena do rukou sedmičlenného kabinetu voleného parlamentem. Členové této „sedmičky“ se po roce střídají ve funkci prezidenta. Švýcarsko je tedy země, kde mají každý rok nového prezidenta a čtyřikrát do roka pořádají referenda na místní i celostátní úrovni. Na dvou místech se dodnes zachovalo hlasování pod širým nebem. Teprve v roce 1971 získaly ženy volební právo. V některých kantonech mohly ženy volit až od roku 1991 (!!!).

Až po schválení v referendu v roce 2002 vstupuje Švýcarsko do OSN. O tři roky později obyvatelé souhlasili s přistoupením k Schengenské dohodě, takže v roce 2008 mohly být zrušeny hraniční kontroly v zemi, která už je zcela obklopena státy Evropské Unie. O vstupu do Evropské Unie se zatím neuvažuje, ačkoliv francouzsky mluvící kantony by si to přály.