K tomuto poněkud melancholickému času končícího léta se, myslím, velmi hodí následující báseň.
Ospalé něžnosti - Václav Hrabě
Neony
zvoní klekání
v tvých očích vycházejí
hvězdy a květiny
padají na zem
mezi stíny
na břeh jezera kde roste rákosí a kmín
kde dřevaři po skončení práce pijí
kořalku z jeřabin
A mně se chce tak spát
Spát
ve stínu tvých vlasů
Spát na nic nemyslet
při zvuku tvého hlasu se probouzet
jak kuchař
v pohádkách kde spí se stovky let
a znovu usínat
s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlit
na slunce
které ti po těle kreslí
malé nepochopitelné obrázky
Je konec léta
A jen tak mimochodem: Václav Hrabě za svůj ani ne pětadvacetiletý život napsal tolik krásných básní, které se nejednou staly předlohou ke zhudebnění. Ještě že známe alespoň Mišíkovy Variace na renesanční téma, protože jinak se o díle toho beat básníka moc nemluví a ani neučí. Dcera si na základní škole k recitaci vybrala jeho báseň Déšť a už jen za výběr dostala jedničku. Pokud někde narazíte na útlou básnickou sbírku Blues pro bláznivou holku nebo Blues v modré a bílé, nakoukněte a nechte se vtáhnout do života mladých lidí v československých šedesátkách.