středa 25. září 2019

Toskánsko 2019 - 5. část


Den pátý: úterý 20. 8. 2019 Sado maso Vada            


34 km, 33 - 37˚C hic

Pro náš druhý plážový den jsme zvolili opačnou strategii. Dopoledne jsme se koupali v „našem“ bazénu a po brzkém obědu jsme vyjeli směrem na Cecinu, na vyhlášenou pláž Vada. Příjemná změna, tedy aspoň jsme si to mysleli. Zaparkovali jsme blízko pláže, dokonce pod stromy, celý den za 5 €, odpoledne za 3 €. Prošli jsme mezi písečnými dunami a hned u budovy plážové restaurace jsme uviděli tu hrůzu. V přilehlé části, kde byla placená lehátka se slunečníky, bylo tak těsno a narváno, že i my otrlí turisté ze severu Itálie jsme jen zírali. A všechno to štěbetalo italsky.



No, museli jsme notně poodejít do neplacené části a pracně najít 4 m² na naše ležení. Masakr. Naštěstí Italky zřejmě soutěžily o titul Miss Pipigril, protože se snažily ze své už téměř černé pokožky udělat ještě černější a v moři téměř nikdo nebyl. Koupání jsme si opravdu užili. Moře je tady dlouho mělké, teplota kafíčková, jemný světlý písek, na konci užší pláže písečné duny. Nebýt toho návalu, fakt paráda. Dokonce jsem potom někde zahlídla noviny s nadpisem, že se návštěvnost této pláže bude korigovat, chápu proč.

  


Tyto fotky jsou z 18 hod.


A jen tak mimochodem: Italky (samo, že i Italové) se mně VŽDYCKY moc líbily. Byly štíhlé, snědé, elegantní, oblečené většinou do tmavě modré. Hodně se změnilo, setkání s nimi bylo zklamání. Italku oblečenou do tmavě modré jsem neviděla ani jednu. Jen, pro ně do ne moc lichotivé, černé. Taky jsou macatější a styl taková ta solárková šťabajzna posedlá sluněním. Co nás překvapilo ještě víc než vzhled, bylo jejich chování. Chladné, neusmějí se, nejsou přátelské, vteřinu nezaváhají, pokud mají šanci kohokoliv a kdekoliv předběhnout. Ve frontě na WC, ve frontě na lístky do muzea, můžou se přerazit, aby ukořistily poslední vozík do supermarketu. Tvářily se divně, když jsem se na ně usmála, poděkovala a pozdravila. Tomu nerozumím a doufám, že jsem měla jen smůlu na jedince.

Toskánsko 2019 - 4. část


Den čtvrtý: pondělí 19. 8. 2019 Zklamání jménem Saturnia


13 414 kroků, 402 km, 32 - 35˚C velmi teplo

Ráno vyjíždíme po SS1 (super strada), staré římské silnici tzv. Aurelia směrem na Grosseto, je to taková užší dálnice bez poplatku, za to v horším stavu. Asfalt už není tak hladký, jak jsme v Itálii zvyklí. Za to ji lemují palmy, pinie, oleandry a cypřiše. Z plochého Grosseta pak klikatými silnicemi, které nedovolí jet víc jak 50 km za hodinu, šplháme až do výšky 560 m.n.m. směrem na Scansano. Krajina je tady půvabná, všude olivové háje, vinice s upravenými usedlostmi, krásné výhledy do údolí. Projíždíme městečkem Scansano, Siri nás naviguje téměř po pěší zóně, na náměstíčku projíždíme těsně kolem kavárenských stolků s toskánskými staříky, stačí jen natáhnout ruku a dát si taky ranní espresso. Propleteme se uličkami, díky Siri, a při výjezdu si městečko ještě fotíme. Pokračujeme na Saturnii a kolem poledne jsme na místě. Směrem od Montemarana je fotopoint, odkud se dá Saturnia vyfotit jako z letadla. Jenže … v tomto směru směrem dolů do Saturnia se dá zastavit a fotit jen s nasazením života. V druhém směru do kopce při odjezdu ze Saturnie je to lepší, místo na 1 - 2 auta i plácek pro focení.

Předem je nutné zmínit dvě skutečnosti. V srpnu je tam lepší nejezdit, nebo v 6 hod. ráno či 22 hod. večer. Kolem poledne jsem to odhadovala na několik tisíc (převážně italských) turistů. A druhá skutečnost je ta, že je tato atrakce zdarma a také to podle toho vypadá. V okolí jsou dvě „parkoviště“ - louka a jakési prašné prostranství, kde je spousta aut a jak už jsem psala, parkování je dost divočina. Samozřejmě dopoledne beznadějně plné, nikdo nic neorganizuje, takže jezdíte kolem, na semaforu svítí zelená, ale to je jen na vjezd dovnitř, neznamená to, že je volné místo. Zaparkovali jsme nakonec na parkovišti pro obytné vozy (1,5 hod. 4 €), které mělo být 500 m od atrakce, no bylo to spíš 1500 m. Ale tak Itálie, že jo.

Saturnia jsou teplé sirné prameny padající malým vodopádem do jezírek. Krása – takhle na fotkách z netu. V reálu to bylo asi takhle ….







Absolutně nic upraveného. Cesty hrozný, boj o metr čtvereční volného prostoru bez kusu skály, kam by si mohl turista položit ručníček. Cesty jen ušlapané, kluzké, občas někdo uklouzne a upadne. To stejné ve vodě, kameny jsou ostré, takže jsou nutné boty. Zázemí je taky super. Pro všechny ty davy jsou k dispozici dvě toalety a tři sprchy bez převlékárny. Voda je fakt dost cítit, takže se osprchovat musíte. Pokud tuto anabázi chcete absolvovat, je dobré do fronty (na WC i sprchy je společná fronta) hned po příchodu postavit jednoho dobrovolníka. Ostatní se jdou zatím vykoupat, vystojí frontu na žeton na sprchu a přidají se k dobrovolníkovi. Sprchy jsou otevřené, takže se osprchujete i s plavkami a jediná možnost, kde se dá převléknout do suchého, jsou ty dvě toalety. K zázemí patřil ještě zapařený bufet (tam jsme viděli jediné dva zaměstnance) s pár beznadějně obsazenými plastovými stolečky.

Takže pokud sem budeme chtít jet ještě někdy jindy, tak spíš mimo sezonu nebo zrána či navečer. V blízkosti jsou i placené koupele Termi di Saturnia.

Tufové zjevení Sovana

Raději jsme sedli do auta a vydali se do Sovany. Siri nás místo hlavní cestou táhla jakousi klikatou zkratkou, kde i ona jela poprvé. Odměnila se nám, ale nádhernými pohledy do krajiny na desítky kilometrů daleko. Proplétáme se městečky i nově vysazenými olivovými sady pro mladé generace. Z cestování těmito silničkami po Toskánsku máme nakonec nejkrásnější zážitky a vzpomínky.






Už příjezd do Sovany je zážitek. Projeli jsme tunelem a mezi vysokými tufovými stěnami jsme přijeli kolem pevnosti do městečka. 



Hned na kraji je malé parkoviště, samozřejmě plné, ale parkuje se zdarma všude kolem, tak se přidáváme. Celé nevelké městečko je postaveno z tufu, je to druh horniny ze sopečného popela vyvrženého během sopečné erupce. 



Romantickou procházkou se vydáváme jednou ze dvou tufových uliček k Duomu, druhou se vracíme zpět na jediné náměstíčko, pár taveren a hotýlků, obchod se suvenýry, půl hodina. Ale příjemná a po přelidněné Saturnii je liduprázdná Sovana oáza na naše nervy.







Srdečný pozdrav z Pitigliana

Pěknou asfaltovou silnicí se vydáváme do města na skále Pitigliana. Už příjezd je ohromující. Na vysoké skále se nám nad hlavou tyčí vysoké domy Pitigliana. 





Serpentinami se dostáváme až nahoru do města, na Via San Michelle placené parkoviště plné, v řadě aut stojících za bílou čárou (parkování zdarma) jedno volné místo. Zaparkujeme, jdeme fotit a dát si oběd do restaurace Il Grottino s tak luxusním výhledem, že žasneme a fotíme. Objednali jsme dvě pizzy a Pappardelle al Cinghiale (široké nudle s masem z divočáka). Černý kohout (v oblasti Chianti) a divočák (okolí Sieny) patří k symbolům Toskánska. 



Pizzu jsme tedy už jedli v Itálii lepší, moje nudle byly výborné. 



JENŽE. Sotva nám přinesl číšník jídlo, manžel si všiml, že parkovací místa zdarma jsou na začátku označena jako stání pro motorky. "Jak dojím, půjdu přeparkovat." Nestihl … v mžiku se přihrne Polizia municipale a i když se manžel žene k autu a anglicky se s ní snaží komunikovat, cosi zabrebentí italsky, vrazí žlutý formulář za stěrač a jde podobně vyzdobit i ostatní auta v řadě. A že jich je. Policii vidíme objíždět a kontrolovat ještě několikrát. Čím méně míst k parkování, tím aktivnější měšťáci. Přeci jen jsme tedy přeparkovali kamsi mezi rezidenty a zbytek návštěvy Pitigliana se třásli, jestli za stěračem nenajdeme další srdečný pozdrav z Pitigliana.

S poněkud pokaženou náladou jsme se snažili si Pitigliano užít. Je to zajímavé město plné uměleckých obchůdků a galerií s obrazy, keramikou i oděvy. Širší ulicí Via Zuccarelli projdeme kolem Duomu až do části Malý Jeruzalém, kde našlo domov četné židovské obyvatelstvo, které v 16.století papež Pius IV. vyhnal z Říma. Samozřejmě že během druhé světové války řady těchto obyvatel značně prořídly. Přeživší židy ukrývali nežidovští obyvatelé Pitigliana. Propletli jsme se uličkami a Via Roma jsme se vrátili zpět. 







Před odjezdem jsme si mimo turistickou trasu v takové spíš rockové kavárně dali výbornou kávu, ještě lepší zmrzlinu (stracciatellu a z výzkumných důvodů pistáciovou za 2 ), vše za super cenu. Hned vedle v toskánských specialitách jsme nakoupili vonné citronky po euru a typické toskánské těstoviny Pici (ano, k velké radosti dětí se c čte jako č). Jsem zvědavá na lanýžovou příchuť.     





Orbetello tam a zpět

Na zpáteční cestě jsme si udělali malou zajížďku na poloostrov Monte Argentario, který je spojen s pevninou třemi hrázemi, které vytváří dvě laguny. Na prostřední hrázi se nachází přímořské městečko Orbetello. Projeli jsme kousek po Monte Argentariu a po krajní hrázi jsme se vrátili zpátky na pevninu. Podle množství aut v protisměru to tady taky musí být v sezoně hustý.






A jen tak mimochodem: Formulář pokuty byl několikátou kopií italského formuláře, ani slovo anglicky nebo nějak jinak než italsky. Přestupek a další pro nás důležité informace byly dopsány rukou a kromě naší SPZ nebylo čitelné ani datum. Na netu jsme doma zjistili, že pokud pokutu nezaplatíme do 15 dnů bude proti nám zahájeno správní řízení, nic už neposílají. Protože jsme staří poctivci, po návratu jsme si vyhledali e-mailovou adresu na městskou policii Pitigliana (není to tak jednoduché, jak se zdá) a překladačem přeloženým e-mailem jsme je požádali o bankovní spojení a částku pokuty. Na formuláři nebylo ani jedno. Druhý den přišel IBAN a částka 42 €. Takže taky zkušenost.  

úterý 24. září 2019

Toskánsko 2019 - 3. část


Den třetí: neděle 18. 8. 2019 Marina di Bibbona – neděle na pláži


28 km, 30 - 33˚C velmi teplo

Tušili jsme, že neděle na pláži není dobrý nápad, ale už jsme si potřebovali od cestování odpočinout a pocachtat se v moři. Zamířili jsme k nejbližší veřejné pláži v Marině di Bibbona. Preventivně jsme zaparkovali na prvním volném parkovišti, které jsme potkali. Bylo sice daleko, zato s komplikovaným parkovacím automatem. Potřebovali jsme tuzemského poradce, abychom byli vůbec schopni zaplatit parkovné. Museli se zadat tři čísla z espézetky, co zadávají ti s placenými značkami, když tam mají třeba své jméno, to nevím. Hodina stála 1 €.

V této oblasti jsou pláže od zástavby oddělené piniovými lesy, což je příjemná procházka ve stínu těchto krásných stromů. 





Pláž byla dlouhá, svažitá, písčitá s oblázkovým vstupem do moře. Asi tak 5 m bylo vhodné i pro děti, ale pak byla rychle hloubka. Na pláži bylo opravdu dost lidí, ale i přesto byly toalety čisté a volného místa v restauraci dost. Je dobré si pod osušky vzít buď plážové podložky nebo co tam frčelo, byla taková velká hrubě tkaná plachta - přehoz na postel nebo prostěradlo. A slunečník. Nebo si lze slunečník, lehátko a křeslo na den pronajmout, bylo to ale dál na pláži a nechtělo se nám tam chodit. Po 12 hodině se pláž začala vylidňovat, jak rodinky odcházely na siestu, nicméně slunečníky a podložky si tam nechaly na později. Nás tato pláž a hlavně množství návštěvníků nenadchly a tak jsme kolem třetí hodiny odjeli do Ceciny doplnit zásoby na příští týden. Na Via Parubio je velký supermarket COOP, který má bohatý výběr čerstvého ovoce, zeleniny, pečiva, masa, sýrů, uzenin i mořských plodů, nabízí také spotřební zboží, sportovní potřeby i základní léky. Otevřeno je každý den včetně neděle až do večera. Zbytek neděle jsme si užili u bazénu.

A jen tak mimochodem: Italové jsou opravdu strašní řidiči. Povolenou rychlost překračují téměř dvojnásobně. Cisternu předjíždějí davově před horizontem. Parkují, kde je napadne, i kdyby měli zastavit provoz půlky Itálie. Když jede, tak jede a jestli má přednost, vůbec neřeší. Dodržovat rozestupy? Proč? Měli by svítit jako my celodenně, dost jich nesvítí ani v noci.  Předjíždí i na železničním přejezdu. Neznají shovívavost, hned troubí nebo posunky naznačí, že i když jste cizinec a tápete, jste stupido, protože on spěchá na siestu.

Toskánsko 2019 - 2. část


Den druhý: sobota 17. 8. 2019 Zázrak v Pise


5 400 kroků, 364 km, 30 - 32˚C velmi teplo

Itálii mám moc ráda. Tak moc, že jsem se kvůli ní kdysi v dávné předrevoluční době začala v jazykovce učit italsky. A šetřit, protože co kdyby jednou, někdy, snad vyšel ten zájezd s CKM. Naštěstí se brzy situace změnila a já jsem za posledních 28 let byla v Itálii 17x. Kdepak by mě to v roce 1986 napadlo. Kousek Toskánska jsem poprvé měla možnost vidět v roce 2012 a hned to byla láska na první pohled. Rodinná rada se tedy letos v březnu rozhodla tuto část Itálie prozkoumat podrobněji. Úmyslně jsme vynechali Florencii. Byla jsem tam třikrát, naposled v září 2012, a zařekla jsem se, že už nikdy více. Pro to obrovské množství turistů je požitek z té vší krásy minimální. Spíš jsme chtěli vidět víc toskánské krajiny a menších zajímavých měst. My v srpnu obvykle na dovolenou nejezdíme, ale letos to jinak nešlo. Jak jsme později zjistili, srpen není ideální měsíc pro návštěvu Itálie. Většina Italů má v srpnu dovolenou a notné množství jich ji tráví v tuzemsku. To byl tak trochu kaz na kráse, ale jinak jsme byli nadmíru spokojeni.  
K Lagu di Garda jsme nakoukli a mohli jsme pokračovat vstříc našemu toskánskému dobrodružství. Po snídani jsme vyrazili z Desenzana směr na Parmu a pak po dálnici E33 na La Spezia. Tohle je opravdu krásná – kochací dálnice. Z Pádské nížiny se přes Apeniny dostáváme do výšky až 750 m.n.m. a ani nevíme jak. Cestu lemují horské vesničky, městečka, hrady, projíždíme tunely a po mostech, které mají v Itálie každý své jméno. 



Sjíždíme k La Spezii a měníme směr podél pobřeží po Azurové dálnici A12 (SS1) směr Livorno. Z dálnice po levé straně míjíme Apuánské Alpy s dobře viditelnými mramorovými lomy v Carraře, jsou obrovské. 



Po pravé straně máme Versilijskou riviéru a její krásné pláže, kde tráví prázdniny italští VIP.

Cestou máme naplánovanou zastávku v Pise. Máme trochu obavu z parkování, ale překvapivě bezplatně parkujeme na ulici Via del Marmigliaio blízko náměstí Zázraků (Piazza dei Miracoli). Volné je i placené parkoviště přímo před vchodem na náměstí Zázraků. Toto náměstí oslavuje zázrak života, symbolem zrození je křtitelnice Baptisterium Jana Křtitele, symbolem života je Katedrála Nanebevzetí Panny Marie, symbolem smrti je Hřbitov Campo Santo a konečně symbolem města je Zvonice - Šikmá věž (La Torrependante). 










Před vstupem na náměstí branou Panny Marie se nachází pokladna a za věží (vedle WC 0,50 €) je druhá pokladna. Vstupné si lze koupit do křtitelnice a hřbitova. Je společné i pro dóm (5-8 ). Vstupné na věž se objednává předem přes internet, potom se čeká ve frontě a po 40 min. jsou turisté po bezpečnostní prohlídce pouštěni dovnitř.

Zázrak je, že ta věž nespadne. Působí totiž dojmem, že je víc nakloněná, než jsme čekali a tak jsme ji samozřejmě se spoustou dalších turistů podpírali seč nám síly stačily (a u toho se hromadně fotili). Po procházce kolem věže jsme si před branou koupili zmrzlinu (testovací pistáciovou, lesní plody, granitu Cola a citron 2,50 - 3 €), vypili café americano, prohlédli jsme si stánky se suvenýry a podél Etruské riviery jsme pokračovali do našeho přechodného toskánského domova – do Bibbony. Mýtné z Desenzana do Malandrone je 34,50 €.

Bibbona: ubytování jsme objednali přes Interhome v Agroturistické usedlosti Il Secondo. V březnu už moc velký výběr volných termínů nebyl, takže příště dřív. Bydlíme v apartmánu, který dříve sloužil jako sýpka. Máme k dispozici obytný prostor s kuchyňským koutem, jídelním stolem, TV a pohovkami pro děti. Dále je tady ložnice s velkými skříněmi, koupelna a malá terasa. K dispozici je chráněné parkovací místo, velký bazén, lehátka se slunečníky a venkovní posezení s grilem. O venkovní prostory se dělíme s holandskou rodinou a francouzskými prarodiči s vnučkou. Sdílení je bezproblémové a většinou jsme např. u bazénu sami. Bazén jsme využívali hlavně odpoledne, po návratu z výletu.











Majitelé bydlí v přilehlém domě, mluví jen italsky, ale s pomocí aplikace v telefonu vše domluveno ke spokojenosti. Ze zvířat jsme viděli jen dvě kočky a občas slyšeli kohouta. Usedlost obklopuje veliký sad s ovocnými stromy, opunciemi a olivovníky. Cikády tedy slyšet je, ale v noci je klid.

Pár závad by se našlo, ale dalo se s tím žít. Víc nám vadilo, že jsme museli pytel s odpadky vzít do auta a házet jej cestou do kontejneru u hlavní silnice. Netřídilo se nic. V Itálii také nejsou asi trendy rychlovarné konvice, nebyly v žádném ubytování, takže pokud konvici užijete, doporučuji si vzít s sebou nějakou menší. To stejné se týká misek na snídaňové cereálie. WIFI nám tedy moc nefungovala, bylo nutné jít blíž k domu majitelů, tam byl signál lepší. Klimatizace k dispozici nebyla, ale byl to starý kamenný dům, tak vůbec nebyla nutná. Co bylo fajn, byly okenice a sítě v oknech, ale i tak jsme užili komárovníky do zásuvek. TV se satelitem měla pouze italské verze zpravodajských kanálů  (něco v AJ, nic v NJ) a italské programy. Na Canale 5 je dobré sledovat předpověď počasí, ráno po asi půl hodině. Na RAI 1 hlásí předpověď místo rosniček vojenský důstojník, příjemná změna. Předpověď je vždy pouze na následující den, rychlá a konkrétní. Takže není nutno sledovat Míkovou a její nesmyslné grafy, koláče a každý mráček na sociálních sítích. Dokonce se ani nedozvíte, jestli budou bílé vánoce.

S ubytováním jsme byli spokojeni a můžeme doporučit.

A jen tak mimochodem: Nedaleko od Pisy je město Lucca, tu jsem navštívila při své první toskánské expedici v roce 2012. Určitě stojí také za vidění. Město je obehnáno vysokými hradbami, auto je nutné zaparkovat před hradbami a projít do centra města jednou z bran. Pohodlně se dá vyjít nahoru na hradby a část nebo i celé město obejít. Centrum je nevelké a je příjemné procházet se uličkami, navštívit dva krásné Duomy, prohlédnout si náměstí Piazza dell´Anfiteatro vystavěné na půdorysu římského kolosea nebo navštívit dům G. Pucciniho. Nebo si jen sednout na kávu a nasávat toskánskou pohodu.