Únorové dny

Na letošní únor nebudeme vzpomínat rádi. To, čeho se svět obával, se bohužel stalo a Putin napadl Ukrajinu. Píšu Putin a ne Rusko, protože si myslím, že se jedná převážně o jeho ambice a řada našich i zahraničních politiků se může jen ptát, proč ho nechali zajít tak daleko. Tak daleko, že nelze udělat nic zásadního k zastavení celé této nesmyslné akce, dobré tak k uspokojení jednoho ega. 

Z počátku jsem byla zděšená, jak je to ještě dnes možné? Pak jsem byla opravdu hodně naštvaná na všechno ruské a hlavně na všechny Rusy. Teď už je mně jich jen líto, jsou na tom daleko hůř než my. V nebezpečí jsme všichni, ale my si na rozdíl od nich můžeme říct a napsat, co si myslíme a jak to cítíme. Oni, když to udělají, podepíší si tím objednávku do kriminálu, do gulagu nebo jak tomu teď říkají. Nyní cítím velkou bezmoc a beznaděj. Je strašné se dívat ve zprávách, jak ruský tank drtí osobní auto i s řidičem, jak se lidé můžou umačkat při útěku na nádražním nástupišti, jak děti ničemu nerozumí, ale už na to do smrti nezapomenou. 

Když to píšu, mám slzy v očích a přemýšlím, jestli bych našla sílu podat Tonimu pušku a řekla "Jdi!" jako Čapkova Matka. 

Covid nám ukázal, jak málo stačí, aby náš normální život se stal nenormální. Proč se z toho nepoučíme? Proč zase musíme balancovat na hraně mezi mírem a válkou. Pokolikáté už za ty tisíce let. Je lidstvo opravdu nepoučitelné a neschopné spolupráce? Když vidím bezmoc OSN vydat jen prohlášení, které by odsuzovalo válku, tak asi ano. Važme si každého obyčejného dne, který prožíváme, protože zítra může být všechno jinak, jak jsme toho v posledních dvou letech svědky.  

Můj únor byl opět velmi pracovně náročný. S covidem spojené karantény a izolace mě zaměstnaly na plný úvazek a na práce spojené s uzavřením roku bylo velmi málo času, nicméně se udělat musely taky. Práce to byla skutečně vyčerpávající, protože covid se v našem okrese rozjel až v druhé půlce února a v současnosti je tady situace asi nejhorší od začátku pandemie. 

Tolik ukončených neschopenek za jeden měsíc jsem ještě neměla.

Doma se snažím hodně odpočívat. Měla jsem v plánu úklid, ne ten každotýdenní, ale takový ten, který se přes zahradní sezónu odkládá až na dobu, kdy zahrada spí a je víc času přebrat skříně, šuplíky, vytřít a vydrhnout kuchyňskou linku. Nekonalo se, nebyla energie. Snažila jsem se dělat si radost a užít si těch pár hodin, které jsem byla doma.

Jídelnu jsem po lednových krajkách v únoru převlékla do bílé. Venku moc bílo nebylo, tak aspoň tady.

Začala jsem plánovat novinky na zahradu... rozšířila jsem sbírku jiřin, rajčat se zdá budeme mít letos taky dost a už jsem i udělala inventuru ve skleníku, kde přezimuji nádobové rostliny. Jsem už zkrátka natěšená.

Včera jsem už obhlídla nabídku jarních kytiček v zahradnictví a logicky jsem s prázdnou neodešla.

Vařila jsem a pekla osvědčené i nové recepty, občas jsem i stihla něco vyfotit. Nestihla jsem Tiramisu dort mamce k narozeninám, ale řezy do práce, chléb podle Helenky a citronovou Pavlovu tady mám k ochutnávce.

V únoru už začaly farmářské trhy a protože počasí mimořádně přálo, byla to moc pěkná procházka.

Den před mými narozeninami jsem si ráno pustila ČT24 s přímým vstupem z Kyjeva a bylo mně jasné, že na nějaké velké slavení nálada nebude. Nakonec jsme jen na oběd pozvali manželovu maminku a chvilku poseděli. Moje mamka se po úraze ještě dává do pořádku a se zbytkem rodiny to oslavíme později, až bude víc klidu.

Anemonková kytice od manžela. Tyto sasanky z květinářství mám moc ráda. 

Radost mně udělaly i další dárky a jedno papírové přání, které došlo z Německa. To už se mně opravdu dlouho nestalo a je to škoda. Dostala jsem spoustu přání na mobil nebo do mailu, ale papír je papír.

Únor patří Andreovi. Obdivuji ho a poslouchám dlouho. Úžasný člověk, který se postavil nepříznivému osudu. Ráda ho poslouchám na youtube a CD jsou obě pěkná. Believe o chlup pěknější.

A jen tak mimochodem: Zatím se držím a detektivky a thrilery ignoruji. V únoru mne zaujala na HGTV Martha Stewart, tentokrát v roli logdownové zahradnice. Také bych v osmdesáti chtěla mít tolik energie. 

Martha to zná nejlíp. Tak se pořad jmenuje 😉.

Ke spolupráci si přizvala i mého nejoblíbenějšího blonďáka - Richarda Gera

Na TV Mňam jsem objevila i Máju, která má velmi inspirativní recepty, které už testuji ve své kuchyni.

V Májině kuchyni.

Doufám a věřím, že březen přinese do našich životů novou naději a klid.

Móda ze skříně

O udržitelnosti a rychlé módě se mluví a píše celkem často. Nedávno jsem viděla německý dokument na toto téma a nestačila jsem se divit. Je pravda, že oblečení odráží naši osobnost a tím, jak se oblékáme, dáváme najevo svoji osobitost, vkus a místo ve společnosti. V poslední době se ale oděvní průmysl vydal neudržitelným směrem. 

Každý rok se vyrobí víc než 100 miliard kusů oděvů. Agresivní marketing má za úkol celou tuto produkci prodat a tak například dostáváme každý den do mailu newslettery s novými nabídkami oblečení, které si máme koupit, zahodit a už na nás v mailu čeká další. Bohužel je to tak. Zákazníci během roku vyhodí víc než polovinu toho, co si koupili. Přeborníci jsou v tomto Angličané. Ti si za rok koupí až 115 kusů nového oblečení na osobu. Týdně se tam prodá 30 milionů nového oblečení a 11 milionů kusů se vyhodí.

Firmy se nově spoléhají i na influencery, kteří dostávají oblečení z nových kolekcí  zdarma, předvádí je v běžném životě a plní svými příspěvky sociální sítě, kde mají statisíce sledujících. Každý den mají jiný outfit a nic nenosí opakovaně. Existuje tak velký tlak na nákup dalšího a dalšího oblečení.

Dřív bývaly dvě kolekce za rok - jaro/léto a podzim/zima. Nyní řetězce dodávají do obchodů novou kolekci každých čtrnáct dní a hned se o tom dozví jejich potencionální zákazníci. Proč ta změna? Větší prodej přináší větší zisk. 

Nezadržitelně to vede k obrovskému množství odpadu a drancování přírodních zdrojů. Oděvní průmysl má na planetu horší dopad než lodní a letecká doprava. Oblečení se vyrábí v zemích třetího světa za mizerných mzdových i bezpečnostních podmínek.

U některých eshopů jsem si všimla, že nabízí eko-odpustek. Zaplatíte 5 Kč na udržitelnost a můžete vesele nakupovat s čistým svědomím. Vždyť jste přispěli na záchranu planety, no né? 

Částečným řešením je opakované používání oblečení ať už prostřednictvím second handů, charit nebo bazarů. Částečně se oblečení recykluje a zpracovává se v nové hi-tech materiály. Zásadní díl je ale na nás samotných. Já jsem se rozhodla přibrzdit a kupovat méně nového oblečení. Dávat přednost kvalitě před kvantitou, propojit vkus s udržitelností a nenechat po sobě polyesterovou stopu. Oblečení si upravit nebo opravit je samozřejmostí. A pamatovat na to, že nové oblečení udělá radost jen krátkodobě. Jakmile zmizí ve skříni, svět se vrátí do starých kolejí.

Ono se to hezky píše, ale jak se k tomu vlastně postavit? Ráda se pěkně oblékám a záleží mně na tom, jak vypadám. V poslední době jsem si při brouzdání v obchodech všimla, že kvalita materiálů i zpracování - na rozdíl od ceny - letí rapidně dolů. Proč mám draze kupovat nové nekvalitní oblečení, když mám ve skříni něco podobného, ale z kvalitního materiálu a za roky nošení se ani nepohnulo? 

Něco jsem zkusila... Do mailu mně chodí už jen pár newsletterů, ostatní jsem zrušila. Zaujaly mne tam outfity v béžovo - modré kombinaci, jsou na předcházejících obrázcích. Tyto mé oblíbené barvy už ve skříni mám. Vytáhla jsem to, co se mně zdálo, že by k sobě šlo použít a tady je výsledek. Myslím, že se obejdu bez nových nákupů a přeci budu trendy.  

Twinset Jake.s, kalhoty Esprit.

Svetr s kašmírem Marks&Spencer, šátek z obchodu Vigoss.

Svetřík Benetton, šála - dárek k časopisu Marianne.

Sukně s páskem s.Oliver, košile Orsay, svetr F&F.

K velké variabilitě přispějí tři různě velké kabelky a základní čtveřice bot - lodičky na nízkém podpatku, baleríny, mokasíny a tenisky. Barvy spolu ladí nebo se doplňují. Vyplatí se nakupovat promyšleně.

Stříbřitá velká taška z místního obchodu, letitá střední béžová kabelka z Itálie, crosbody Kara. Lodičky Marsei, baleríny Caprice, mokasíny Mozi (Humanic), tenisky Ara.

Nového není nic, něco jsem koupila vloni, něco už mám roky. Z osmi věcí se dá udělat osm kombinací. Šmrnc dodají doplňky a boty pro různé příležitosti. Textilní pásek k sukni nebo kalhotám je celkem na nic, ale dá se zavázat přes košili nebo tričko a zajímavě propojí spodní díl s horním.

Netvrdím, že si nic nekoupím, ale tohle by mohla být cesta.   

A jen tak mimochodem: Na vypěstování bavlny, které je potřeba k výrobě jednoho obyčejného bavlněného trička, je zapotřebí 2 500 litrů vody a vyprodukuje se tolik CO2, jako kdyby osobní auto ujelo 55 km. Kolik jich máme každý ve skříni?       

Takové rychlovky

Už druhý měsíc nestíhám, vysedávám dlouho v práci a pak doma doháním, co se dá. O víkendech navařím spoustu jídla, kterou pak během týdne ohříváme v krabičkách. Na nějaké složité a časově náročné recepty teď nemám prostor. Pokud jste na tom podobně, třeba vám přijdou vhod tři recepty na osvědčené rychlovky.

Bramborovo - celerový krém

2 PL másla

1 cibule

2 stroužky česneku

půl bulvy celeru 

5 brambor

zeleninový vývar (může být i z hotové kostky)

sůl, muškátový oříšek

2 PL zakysané smetany

Na másle zpěním cibuli a česnek pokrájené na drobné kostičky. Přidám kostky celeru a brambor, orestuji. Po chvilce přidám vývar a uvařím doměkka. Rozmixuji ponorným mixerem, osolím, přidám muškátový oříšek a zakysanou smetanu. Vše promíchám a podávám posypané pažitkou a různobarevným pepřem.

Alenino trhané maso

asi 1 kg vepřového plecka

2 PL kečupu

2 PL medu

2 PL hořčice (obyčejné nebo takovou, jakou máte rádi)

2 PL oleje

sůl, mletá paprika (může být i uzená)

2 stroužky česneku (prolisované)

Všechny ingredience dám do pekáče s víkem, který může přijít do trouby. Promíchám tak, aby se vše propojilo a maso ve směsi obalím. Může se nechat uležet v ledničce, ale já na to nemám většinou čas a tak hned šoupnu do trouby vyhřáté na 160˚C a peču zvolna několik hodin do velmi měkka. 

Hotové maso vidličkami "roztrhám" na menší kousky a smíchám s výbornou šťávou. Podávám s bramborem, pečivem, zabalené v tortille nebo v bulce jako hamburger. Vždy doplním čerstvou nebo nakládanou zeleninou.

A jen tak mimochodem: Ještě jeden recept na večeři, který si oblíbili naši chlapi.

Camembert v listovém těstě

2 ks Hermelínu, Camembertu nebo podobného sýra s bílou plísní

1 balení listového těsta

1 cibule na kolečka

trochu kečupu

8 koleček šunky

1 vejce na potření a trochu sezamu na posypání

Listové těsto rozválím na obdélník a rozkrojím na čtyři stejné části. Na jednu stranu navrším šunku, cibuli, kečup, podélně rozkrojený sýr a opět kečup, cibuli a šunku. Přiklopím druhou částí těsta, vidličkou spojím k sobě, přenesu na plech s pečícím papírem, potřu rozšlehaným vejcem a posypu sezamem.

Peču na 190˚C dozlatova.

Terapie zahradou

 

Práce na zahradě je prospěšná fyzicky. Všechno to rytí, okopávání, hrabání, sečení sice dá tělu zabrat, ale po prosezeném dni u počítače, kdy se nedostanu ke cvičení, vítám každou formu pohybu. Zvlášť na čerstvém vzduchu.

S blížícím se jarem začínám opět přemýšlet o zahradě. Bude nám i letos takto vyhovovat, budeme chtít něco předělat, opravit, dokoupit? Co letos zasadím, co už zkoušet nebudu, na co se těším? Zahrada je pro nás velmi důležitá. Děti na ní prožily celé své dětství. Manžel rád zvelebuje nezelené součásti zahrady a já? Pro mne je to prostor pro kreativitu a obrovský relax.

Práce na zahradě je prospěšná i duševně. Zahradničení mně přináší smysl života, posiluje sebedůvěru, poskytuje prostor k odpočinku a dává zapomenout stresujícím okamžikům dne. 

Zahrada je také účinná léčitelka, která dokáže udělat hodně pro nemocnou mysl. Je důležité radovat se z úspěchů a netrápit se pěstitelskými neúspěchy. Každý rok se něco nepovede, ale každý rok se naopak povede zase něco jiného. "Tolik višní, tak krásná jablíčka, tak zdravá a voňavá rajčata a ty rudbekie tolik ještě nikdy nekvetly." Tyto drobné každodenní radosti si chceme uvědomovat. Vybalancují nás k plnohodnotnému životu.

Dříve, když byly děti menší, byla naše zahrada velké hřiště. Nejenže se po trávníku proháněly na svých dopravních prostředcích, ale zábavu a pohyb jim přinášela skluzavka, pískoviště, trampolína, bazén a spoustu dalšího. Teď už jsou starší a tak nějak postupem času na zahradu chodily míň a míň. Když jsme začali zahradu předělávat z dětské na dospěláckou, chtěli jsme pro každého nějaký svůj kout, ale i společné prostory.

Vznikl tak čtenářský kout pro dceru, hamaka pro syna a my s manželem sedáváme nejraději na lavičce pod višní. Pro společné obědy a večeře nám slouží terasa a pergola. Letos bychom rádi upravili, vlastně v podstatě znovu postavili prostor s grilem, kterému jsme ještě ani nedali jméno. Ale už se na grilování v novém moc těšíme. 

Zima je vhodné období pro plánování, pro ujasnění si, co od zahrady čekáme a kolik svého času jí chceme odevzdat. Jsme ve fázi, kdy si třídíme myšlenky a těšíme se až to celé zase začne.

A jen tak mimochodem: Tu mám dva knižní tipy pro zapálené zahrádkáře.

Knihu Květiny a dřeviny pro radost mně přinesl Ježíšek. Hledám si v ní známé i méně známe trvalky, cibuloviny, keře a stromy, které se mně líbí a zvažuji jejich pěstování.

Druhá kniha je z edice České televize a pořadu Polopatě. Moderátor Filip Čapka a především Roman Pavela z Výzkumného ústavu rostlinné výroby krok po kroku provází zeleninovou zahrádkou. Vloni mě pěstování zeleniny, ovoce i brambor bavilo. Samozřejmě, že výsledky nebyly takové, abych s nimi bodovala na Floře Olomouc, ale ráda si knihu přečtu a zjistím, co dělám špatně nebo co zlepšit.