Lucemburk - 2 v 1

S Belgií jsme se ráno rozloučili a pokračovali do Lucemburska, naší konečné dovolenkové stanice. Dálnice se za Bruselem směrem k lucemburské hranici začínala vlnit a proplétat se mezi ardenskými kopci s pasoucími se krávami. Byla to příjemná změna po ploché holandsko - flanderské rovině. Měla jsem tady ještě nějaké tipy na zastávky, ale nakonec jsme se v Belgii už nezdržovali a těšili se na Lucemburk. Provoz byl kupodivu plynulý, ale benzinku jsme potkali jednou za 100 km, tak je třeba s tím počítat.

 

Lucembursko je malá země s půl milionem obyvatel, ležící mezi Francií, Německem a Belgií. Byla to právě Belgie, která ji po napoleonských válkách připravila o polovinu území, ale i přes svou malou rozlohu má turistům co ukázat. Toulat se dá v lesích s vodopády, procházet se kouzelnými městečky, navštívit řadu romantických hradů, nebo jako my objevit hlavní město Lucemburk.

Lucemburská metropole leží na soutoku řek Alzette a Pétrusse. Žije zde asi jen 100 tisíc obyvatel, chválící si vysokou životní úroveň. Lucemburk je považován za nejpozoruhodněji umístěné evropské hlavní město s více než sto mosty a viadukty, jehož historické centrum je zapsané na seznamu UNESCO.

Historie města začíná v 10. století, kdy hrabě Siegfried založil hrad na skalnatém výběžku Bock. Postupem času se Lucemburkové dostali až k panování, a to ve 14. století po sňatku Jana Lucemburského s Eliškou Přemyslovnou – rodiči krále Karla IV. Byl to právě Karel IV. kdo udělil Lucembursku titul vévodství.

Když rod Lucemburků v 15. století vymřel, země ztratila nezávislost a město bylo svědkem častých bojů o nadvládu. Z obranného důvodu vznikala stále nová opevnění s podzemními skalními chodbami a mohutné hradby. Pro svou nedobytnost získal Lucemburk přezdívku Gibraltar severu.

Lucembursko je zakládající člen Evropské unie, NATO, Beneluxu i OSN. V hlavním městě sídlí Evropský soudní dvůr i Evropská investiční banka.  

Jakékoliv místo v Lucembursku leží maximálně 30 km od hranic a sotva přejedete hranice, už jste v hlavním městě. Vysoký životní standart je vidět na každém kroku. Pěkné domy, hladké silnice s výborným značením, luxusní auta, tady snad i bezďáci kouří ameriky 😊.

 

Nevelké centrum města se dělí na dvě části – Horní město – Ville Haute a Dolní město – Ville Basse. Obě části jsou si zcela nepodobné. Horní část je typicky městská, s dopravním ruchem, velkými bytovými domy, spoustou obchodů a restaurací. Naopak Dolní město je klidné, s opatstvím, hrázděnými domy a malebnými zákoutími. Dva světy v jednom městě.

Auto jsme zaparkovali v parkovacím domě Monterey (hodina za 2 Eura) a vydali jsme se k blízkému historickému jádru Horního města. Začátek i konec trasy nás přivedl na náměstí Place d´Armes, které je plné kaváren a restaurací. Na rohu náměstí objevujeme první českou stopu - pamětní desku připomínající protest českého studenta Jana Palacha proti okupaci ČSSR v roce 1968.

Při zpáteční cestě jsme se usadili ke stolečku na terase kavárny a dali jsme si něco dobrého. Ceny byly srovnatelné s cenami v Nizozemsku i Belgii, a i tady bylo vše moc dobré. Vlastně se nám o dovolené nikdy nestalo, že bychom nebyli s jídlem a pitím spokojeni. Domluvíte se všude anglicky, slyšet je hlavně francouzština, úřední jazyk je ještě němčina a lucemburština, která vznikla z dialektu moselské němčiny.  

Hned v sousedství je velké středověké náměstí Place Guillaume II. s radnicí, jezdeckou sochou velkovévody Viléma II. a Velkovévodským palácem – Grand Ducal Palace. Renesanční palác sloužil původně jako radnice, poté se stal sídlem lucemburské vlády a dnes tu sídlí velkovévoda země. Lucembursko je konstituční monarchií, kterou vede velkovévoda Henri. Žádné jiné velkovévodství na světě neexistuje. 

Dominantou náměstí a celého města je Katedrála Panny Marie - Notre-Dame Cathedral, která je jedinou katedrálou v zemi. Renesančně barokní chrám je zasvěcen Neposkvrněnému početí Panny Marie. V interiéru návštěvník najde dřevěnou sochu patronky města Panny Marie, utěšitelky trpících nebo může navštívit kryptu, která je místem posledního odpočinku významných osobností. Druhou českou stopu najdete právě tady – v kryptě jsou uloženy ostatky Jana Lucemburského, českého krále a lucemburského hraběte Jana (Jean d´Aveugle). 

Už se nám stává celkem pravidelně, že moc nesledujeme mapu a necháme se pohltit uličkami a zajímavými místy, která nás zaujmou.  Náhodou jsme tak objevili památník lucemburské velkovévodkyně Charlotte, která se v letech 1940 – 1944 stala přes rozhlasové vysílání BBC symbolem lucemburské nezávislosti. Nebo strom, na který návštěvníci připevnili svůj vzkaz s lucemburskými postřehy.

Najednou jsme se ocitli v Justičním obvodě – Cité Judiciaire, části s komplexem soudních barokních budov, kde jsme měli vlastně končit. Přímo před námi se objevil výtah umístěný ve skále na Plateau St. Esprit, který nás měl vyvézt z Dolního města. Místo nahoru jsme tedy sjeli dolů a ocitli se v jiném světě.   

 

Kostel svatého Michaela.

Skalní výtah.

Této historické, téměř vesnické čtvrti s hrázděnými domy dominuje velké prostranství s opatstvím Neumünster a kostelem svatého Jana. Malebná, klidná, idylická – tak by se dala charakterizovat čtvrť Grund, patřící mezi nejstarší části Lucemburku. 

Pěknou procházkou jsme prošli hlubokým údolím kolem řeky Alzette až k bývalému benediktinskému opatství. Po rekonstrukci je to místo veřejných setkání a kulturní centrum.     

Necháváme za sebou starobylé budovy i kamenné mosty a u skalního výběžku Bock se vydáváme zpět do Horního města. Cesta i horní vyhlídka je plná jedinečných pohledů na údolí, popravdě „nejkrásnější balkon Evropy“.

Skalnatý výběžek Bock s městem spojuje zajímavý dvoupatrový hradní most. Výběžek je asi 500 metrů dlouhý a 50 až 80 metrů široký. Z bočních stran jsou příkré srázy, které měly v historii důležitou roli.

Siegfried ardenský, hrabě, na této skále v roce 963 vybudoval skromnou obrannou stavbu a položil tak základní kámen ke zrodu celé země. Hrad Lucillinburhuc byl ze tří stran obklopen údolím řeky Alzette a byl přístupný pouze ze západu, takže se snadno bránil. Samozřejmě vábil dobyvatele z okolních zemí, a tak bylo opevnění každým dalším majitelem neustále rozšiřováno a zdokonalováno. Postupně kolem hradu vyrůstalo i středověké město, předchůdce dnešního Lucemburku.

Později byly ještě uvnitř skály vyhloubeny chodby Casematy Bock, které sloužily jako podzemní opevnění. Zmapováno je 35 km kasematů, z nichž 17 km je přístupných veřejnosti. Za 2. světové války tyto kasematy poskytly úkryt mnoha tisícům lidí a zachránily je před ničivými nálety.

 

Z vyhlídky výběžku Bock, je pěkný výhled do okolí. Posadili jsme se na lavičku a obdivovali most velkovévodkyně Charlotty známý jako Červený most, jehož pevnost jsme ověřili při odjezdu. Spojuje centrum města s moderní bankovní čtvrtí Kirchberg, ve které sídlí řada institucí Evropské unie. Z vyhlídky jsou vidět jen špičky budov, jsou to většinou jen hranaté stavby a myslím, že není nutné sem jezdit na prohlídku.

 

Na druhé straně vidíme, jak z výběžku Bock vede po okraji útesu nad zákrutami řeky Alzette vyhlídková promenáda Chemin de La Corniche.
Nabízí neskutečně malebný výhled na údolí řeky Alzette a historickou čtvrť Grund s opatstvím Neumünster. Promenáda Chemin de La Corniche končí u Citadelle du St. Esprit a Casemates de la Pétrusse s blízkým válečným památníkem Gële Fra.

 

Centrum města je nevelké, k procházce bez honičky, včetně posezení v kavárně stačí 3 hodiny. Místo je to prudce fotogenické, ale bez turistického přetlaku, který by návštěvu znepříjemňoval. Po poněkud chaotické Belgii působilo Lucembursko jako zjevení. Čisto, klid, ukáznění cyklisti s přilbami 😊, pohoda a ta náááádherná móda v obchodech. Pokud bych si měla vybrat místo k životu v Beneluxu, tak by to bylo tady.

 

Před námi byla už jen zpáteční cesta domů. Natankovali jsme v Lucemburku, benzín tady byl nejlevnější z celé cesty, za stejnou cenu jako v ČR. Přenocovali jsme v malém a skoro prázdném penzionu v německém městečku Weinsberg. Byl blízko dálnice, pro ubytování na jednu noc dostačující, se snídaní v ceně. Ráno jsme vyrazili do ČR, právě začalo poprchat. Poprchalo, pršelo a lilo celé Německo. Cestou jsme potkali vojenskou základnu Ramstein, tribuny velké ceny F1 v Hockenheimringu a letecké muzeum včetně dvou Concordů. Na hranicích pršet přestalo, oběd jsme si dali v Plzni a domů dorazili s tachometrem ukazujícím 2 999 km. Trochu jsme manžela přemlouvali, ať ještě objede malé kolečko a máme tu třítisícovku, ale kdepak, manžel je zásadový člověk a podvádět se prostě nemá 😊.   

Dovolená po zemích Beneluxu byla náročná, ale viděli a zažili jsme toho hodně a bude na co vzpomínat.

Tot ziens – Au revoir

 

A jen tak mimochodem: Za co se vyplatí utratit nějaké to Euro? V Nizozemsku za sýry, vafle, kakao. 

V Belgii za pralinky a čokoládu v jakékoliv podobě.

 

A taky něco jen tak pro radost.