Kde by byla Belgie bez Bruselu?

Před námi je už poslední belgický výlet a zase do hlavního města – do Bruselu. Není to jen hlavní město Belgie, ale celé Evropy, které nespojuje jen Valony a Vlámy, ale většinu evropských národů. Nevelké rozlohou, velké významem, město královské, centrum Evropské unie i NATO.

 

 

 

Stejně jako Nikósií prochází hranice, aby rozdělila Kypr na Severní a Jižní, pomyslná hranice prochází i Bruselem. Tentokrát zemi nerozděluje, ale díky Bruselu Belgie drží pohromadě. Alespoň prozatím.

Belgie je rozdělená víc, než si myslíme. Určitě víc než kdysi Československo. Nizozemština a francouzština jsou zcela odlišné jazyky (a navíc se do toho plete třetí úřední jazyk – němčina), takže vše je dvojjazyčné nebo s překladem. Filmy v televizi, názvy měst, kdejaký nápis či cedule. To se dá ještě pochopit, ale obě části země mají třeba různé dopravní předpisy, nebo termíny školních prázdnin. Abychom problém pochopili, vrátíme se na skok do minulosti.

 

 

 

Když se vydal Julius César podrobit si Galy, narazil na statečný kmen Belgů. Provincii, kterou jejich porážkou získal, nazval Galia Belgica. Avšak novodobá Belgie vznikla až za dlouhých 1772 let právě v Bruselu.

Nedaleko Bruselu u Waterloo byl v poslední bitvě poražen Napoleon Bonaparte. Po napoleonských válkách připadlo území Belgie Nizozemsku, což se nelíbilo francouzsky mluvícímu obyvatelstvu a po povstání lidu došlo k vyhlášení nezávislosti Belgie, kterou umožnila především shoda zájmů tehdejších velmocí.

Belgie vznikla na drobnějších hrabstvích a vévodstvích. Sever byl v minulosti obsazen Germány a Franky, zatímco na jihu zůstali latinsky hovořící potomci Galořímanů, a to byl počátek dnešního jazykového rozštěpení Belgie. 

 

 

 

Vlámové hovořící nizozemsky tvoří 58% obyvatelstva. Převážně zemědělská produkce s sebou nesla menší vliv na řízení státu. Vlámské Flandry sice pomalu, ale důsledně posilovaly své postavení růstem počtu obyvatel i rozvojem moderních průmyslových odvětví. Obchod a průmysl se koncentroval do přístavu Antverpy a brzy umožnil Vlámům srovnat politický vliv.

Francouzsky mluvících Valonů je 31%. Valonská část leží na jih od Bruselu a její síla spočívala v těžebním průmyslu, hutnictví a těžkém strojírenství. Pokles významu těchto odvětví znamenal pro Valony i pokles jejich politického vlivu.

 

 

 

Novodobá historie Belgie je rozporuplná. Na jednu stranu zakládala NATO, Benelux, EHS, Evropskou unii a byla i při vzniku Eura. Na druhou stranu sestavit vlastní vládu trvá Valonům a Vlámům někdy proklatě dlouho – po rekordních 541 dnech bezvládí se akce chopil král a sám jmenoval předsedu vlády.

Dlouho také bylo podporováno přistěhovalectví, zejména z muslimských zemí, které se mělo stát tmelem na rozštěpenou Belgii. Jak to dopadlo, vidíme často ve zprávách. Přistěhovalci nepřijali belgickou identitu, část se radikalizovala a způsobuje problémy v celém západoevropském regionu. 

 

 

 

I přes komplikovanou minulost a nejasnou budoucnost je Belgie věrna tradici velmi liberální politiky a hned po Nizozemsku byly povoleny potraty, sňatky homosexuálů i eutanazie.

Snahy o úplné rozdělení země sílí zejména v posledních dvaceti letech, hlavní překážkou je však hlavní město. Brusel vystavěný v bažinách kolem řeky Senne, se hrdě hlásí k původu svého názvu, který se odvozuje od slova Brucsella což znamená „ves v bažinách“. Město zažilo ve své historii dobré i špatné časy. Dnes leží na „hranici“ mezi Valony a Vlámy a svou funkcí prostředníka drží celou Belgií pohromadě.

 

 

V Bruselu jsou názvy ulic, náměstí i budov značeny dvojjazyčně, mluví se tady víc francouzsky a angličtinu je slyšet na každém rohu. Když si k Valonům a Vlámům připočteme četnou skupinu imigrantů a armádu evropských úředníků, vznikne bruselský kosmopolitní multi kulturní guláš podobný Babylonu. 

 

 

 

O cestování po tomto hlavním městě Evropy jsem četla jen samé hrůzostrašné historky, které nás od jízdy autem odradily. Na rozdíl od Amsterdamu, kam je lepší jet v týdnu a o víkendu se mu vyhnout, s Bruselem je to naopak. Přes týden je tady velký provoz, ale o víkendu se město vylidní, evropští úředníci odjedou nebo odletí, turisté tu tedy nějací jsou, ale je to ve snesitelném množství a město se dá užít bez stresu. Rozhodli jsme se tam dopravit vlakem a pan domácí nám tento nápad s úlevou schválil. 

 

 

 

Ono jen dopravit se autem přes město Aalst na nádraží byl adrenalin. I tady to bylo řádně rozkopané, plné neznačených objížděk, které navigace nechtěla pochopit a honila nás od čerta k ďáblu. Nakonec jsme k nádraží dorazili spíš intuitivně, zdarma zaparkovali a zamávali vlaku, který nám před nosem ujel. Naštěstí spojení bylo každou půl hodinu a mohli jsme si zatím v klidu koupit v automatu jízdenky. Víkendová zpáteční jízdenka stála 7 Eur, v pracovní dny je o 5 Eur dražší. Cesta moderním a čistým vlakem byla sice hodně multi-kulti a než do Bruselu to vypadalo, že jsme sedli na spoj do Nairobi, ale vše proběhlo naprosto v pohodě a za půl hodiny (bez problémů s parkováním) jsme vystupovali na hlavním bruselském nádraží v centru města.

Nádraží Brussels Centraal Station leží na rozhraní Dolního a Horního města a je ideální pro start prohlídky města. Hned jak jsme opustili budovu nádraží, ocitli jsme se pod vrškem Mont des Arts. Nenechali jsme si ujít zajímavé místo s nádhernou vyhlídkou na Brusel a vystoupali jsme až k okraji Horního města. 

 

Ještě jsem se nezmínila o tom, že snad každý kostel v Nizozemsku a Belgii má zvonkohru. Slyšeli jsme ji často a při stoupání po Mont des Arts se ozvala opět. Byla tak hlasitá, že jsme se skutečně polekali 😊. 

Výhled na město je tady skutečně jedinečný a známý z mnoha fotografií Bruselu. Na odvážné plány krále Leopolda II. proměnit toto místo na uměleckou čtvrť s futuristickými prvky nebyly finance a dočasně postavené monumentální schodiště s fontánami a se zahradou se staly trvalými.  

 

 

 

Moc, opravdu strašně moc, jsem se toužila podívat do Muzea hudebních nástrojů MIM a navštívit kavárnu s restaurací v posledním patře. Muzeum i kavárna jsou umístěny v jedné z nejkrásnějších secesních budov v Bruselu, a kromě nádherného exteriéru i interiéru nabízí bezkonkurenčně nejlepší výhled na město. Bohužel je letos v rekonstrukci, tak snad se to povede někdy příště.

Noblesní Horní město nás přivítalo ve velkém stylu – Královským palácem. Král tady sice nebydlí, ale pokud je přítomen, vlaje nad palácem státní vlajka. Konají se tady všechny oficiální královské akce a v letních měsících je možné si palác prohlédnout.

V této části města se nachází vládní i královské instituce a blízko stojí nová moderní Evropská čtvrť s budovami Evropského parlamentu a Evropské komise. My jsme se ještě chtěli podívat na nedaleké náměstí Place du Grand-Sablon do katedrály Notre Dame du Sablon, ale už z dálky jsme viděli, že se letos zahalila do šatů z lešenářských trubek, a tak jsme se vrátili k nádraží a pokračovali průzkumem Dolního města.  

Na schodišti Mont des Arts jsme si všimli celkem neukázněného chování kluka na cyklotrialovém kole. To jsme ještě netušili, že se nevidíme naposled.

Prošli jsme kolem památníku Jacquese Brela známého belgického zpěváka, herce a režiséra. Brel byl, v obdobě ankety Největší Čech, zvolen za největšího Belgičana všech dob. Kam se na něj hrabou jeho slavní krajané jako Audrey Hepburnová, Hergé, René Magritte, Jean-Claude Van Damm, George Simeon nebo taťka Šmoula.

Došli jsme až k malému rohovému prostranství ulice Rue de l´Etuve a už podle množství turistů bylo jasné, že jsme v cíli. Za kovovým plotem čůrá chlapeček, kterému nikdo neřekne jinak než Manneken – Pis. Soška je to nevelká, znázorňující jakéhosi syna vévody, který počůral dávného nepřítele. Tento hrdinský čin z něj udělal bruselskou ikonu hodnou selfie. Tak jsme si taky jedno udělali 😊.

Z ničeho nic se ozval křik a do davu turistů vletěl na kole náš cyklotrialový známý. Davem prosvištěl plnou rychlostí a jen zázrakem se nikomu nic nestalo. I s takovými zážitky je na cestách třeba počítat a chovat se opatrně.

Na Rue du Chêne č. 19 jsou v Garderobe Manneken – Pis vystaveny oblečky tohoto slavného bruselského rodáka. Manneken je asi velký manekýn, neb oblečků už tady má uskladněno přes devět stovek. Český outfit zastupuje dres Emila Zátopka z roku 1965.

Bylo právě zavřeno a přes výlohu fotky nejsou nic moc, tak jen pro představu, co se nosí v Bruselu 😉. 

Později jsme ještě v ulici Impasse de la Fidélité č. 10 objevili čůrající holčičku Jaenneke - Pis. Ta se neproslavila asi žádným hrdinským činem, ale vše musí být genderově vyvážené, no né?

Mají tady i čůrajícího psa, ale toho jsme už nehledali. V Bruselu totiž čůrá kde kdo 😊.

Další trasu jsme v mapě nehledali. Připojili jsme se k proudu, který nás zanesl na nejkrásnější belgické náměstí, na Groote Markt neboli Grand Place neboli Velké náměstí. Obdélníkové náměstí lemované cechovními domy, paláci a radnicí je právem zapsáno na seznamu UNESCO. Navzdory tomu, že každá fasáda domu je jiná, náměstí působí harmonicky a výstavně.  

 

 

 

 

Nádherná budova gotické radnice se zdobným průčelím a stometrovou věží, z níž shlíží patron města sv. Michal, byla jako jedna z mála budov ušetřena zcela zničujícímu útoku francouzského krále Ludvíka XIV. 

 

 

 

Téměř celé město bylo zničeno, ale městu to vlastně prospělo. Obyvatelé Bruselu zničené dřevěné domy nahradili novými a zdobnými budovami. Krásným příkladem je soubor cechovních domů lemující Velké náměstí. 

 

 

 

 

 

 

Dům pivovarníků má na střeše zlatou jezdeckou sochu. Cech řezníků se pozná podle tří soch na střeše a jmenuje se labuť. Další domy patří cechu galanterníků, lodníků, vlčice – lukostřelcům, pytel truhlářům a trakař mlynářům. Nejbohatší cech pekařů má na střeše zlatou postavu se stuhou. 

Vedle domu pivovarníků je dům Hvězda se zajímavou sochou v podloubí. Radní Serkíz ubránil město, pohlazení jeho kovové ruky prý přináší štěstí

 

  

 

  

Naproti radnice stojí další krásná a majestátní budova s téměř černou fasádou. Králův dům – Maison du Roi/Broodhuis slouží jako Muzeum Bruselu věnované historii města.

 

 

Dům brabantských vévodů poznáte podle byst na průčelí paláce. 

 

 

Na náměstí bylo celkem živo, zaujal mě pouliční umělec, ale rádi jsme zabočili do okolních uliček, až jsme se octli v Rue des Boucher. Tuto ulici si pamatuji z mé první návštěvy Bruselu v roce 1992. Všechny restaurace měly vystaveny ryby a různé mořské živočichy před vchodem a lákaly k návštěvě. Dnes už takové lákadlo neměl nikdo, místo mečouna už je tu jen jeho fotka.

Asi uprostřed této dlouhé ulice je vchod do Královské galerie – Galeries Royales Saint Hubert (Galerie du Roi č. 5) jednoho z nejstarších a nejkrásnějších nákupních center na světě. Nádherný prosklený strop zastřešuje celou ulici a je domovem luxusních butiků s cenami vysokými jako Atomium, restaurací jejichž dveře zdobí nejedna michelinská hvězda a obchodů se skvostnými čokoládovými pralinkami v nádherných historických interiérech.

Nejslavnější pralinkárna v Belgii.

Nás uchvátilo knihkupectví Tropismes z poloviny 19. století. Prostor s vysokým stropem se nejlépe pozoruje z prvního patra, kde je oddělení dětské literatury.

Nenechali jsme si ani ujít kávu a ochutnávku vaflí v krásné pekárně Dandoy, která tady působí od roku 1829. Posadili jsme se v pasáži, vedli debatu, které vafle jsou lepší a pozorovali řeku lidí, které protékala galerií.

Před námi byly ještě dva cíle, které jsme nechtěli vynechat, a tak jsme vyrazili směrem ke Katedrále svatého Michala a svaté Guduly. Historie této královské katedrály sahá až do roku 1047. Původní románská stavba byla goticky přestavěna v jedinečné architektonické dílo. V této nejvýznamnější bruselské církevní stavbě se konají slavnostní královské obřady.   

Co je v tomto městě všudypřítomné, je komiksová kultura. Brusel je domov Tintina, Lucky Luka a Šmoulů. Nejenže komiksy belgických autorů najdete v každém knihkupectví, po městě je i množství obchodů se suvenýry s komiksovou tématikou.

Co jinde nenajdete, je komiksová trasa. V 90. letech měly komiksy upozornit na špatný stav některých fasád a motivovat k opravě. Dnes jsou však tak populární, že je vydán i plánek a kdo má dost času, může vyrazit objevovat desítky maleb po celém městě.

 

Azrael a Gargamel.

Ojedinělé je i komiksové muzeum Centre Belge de la Bande Dessinée (Rue des Sables/Zandstraat 20) věnované belgickým komiksům. Je jen kousek od samého centra města a i když nemáte komiksů plnou knihovničku, stojí zato sem zajít. Muzeum je umístěno do krásné secesní budovy, kterou navrhl světoznámý architekt Victor Horta jako obchodní dům s textilem. Dnes je v přízemí příjemná restaurace Brasserie Horta, komiksové knihkupectví, knihovna s čítárnou a prosklená vstupní hala. Ve dvou patrech se pak dozvíte vše o belgickém komiksu.     

 

 

Muzeum byl náš poslední bruselský cíl. Poseděli jsme v restauraci a posilněni se vydali k nedalekému nádraží.

Co k Bruselu říct? Centrum města není moc velké a i zajímavostí je tady míň. K návštěvě stačí v pohodovém tempu čtyři hodiny. Nemá to tady středověkého ducha jako Bruggy nebo Gent, ani jsem necítila esprit Antverp. Brusel je zkrátka jiný, multikulturní, se zvláštním šarmem, který pochopíte, až když jej navštívíte. 

 

A jen tak mimochodem: Den předem cestou z Brugg jsme si přece jen zajeli do Bruselu, ale jen na předměstí Laeken. Naším cílem bylo výstaviště Brupark, kde bylo u příležitosti bruselské výstavy EXPO 1958 „dočasně“ postaveno Atomium. Dočasně se změnilo na trvale a tak můžeme obdivovat vysoký a mohutný model základní buňky železa. Vysoké 102 metrů, tvořené 9 koulemi o průměru 18 metrů, které spojuje 22 chodeb s eskalátory a výtahem do nejvyšší koule s restaurací. Zaparkovat je možné hned u Atomia na velkém parkovišti (10 Eur). Vstupné do Atomia je 20 – 30 Eur, podrobně najdete na atomium.be.