Utrecht - kolem Starého kanálu

Do čtvrtého největšího města Nizozemska, jednoho z nejstarších a nejdůležitějších nizozemských měst, se zamilujete snadno. Sídlo holandských biskupů a starobylé náboženské centrum země je dnes živé univerzitní město s neobvyklým kouzlem. 

 

Historické centrum města obklopuje okruh kanálů s jedinečným a pro město typickým dvouúrovňovým nábřežím. Utrechští, aby si zjednodušili nakládku a vykládku zboží z lodí, umístili do dolní části nábřeží sklady.

 

 

Dnes středověká skladiště slouží většinou jako kavárny, bary a restaurace, do kterých se sestupuje přímo z horního nábřeží. 

My jsme prohlídku města začali trochu netradičně. Projížďkou lodí po kanálech. Tvrdí se totiž, že v Utrechtu je nejhezčí městská plavba na světě. To posoudit nemůžeme, ale zábavná a atraktivní byla určitě. 

Předem jsme nic neobjednávali. Přišli jsme ke stanovišti na Oudegrachu, koupili lístky (15,50 Eur/osoba) a za 10 minut už nás kapitán vítal na svém plavidle. 

 

 

 

 

Loď byla velká, s proskleným stropem, kapitán a kormidelník v jedné osobě byl veselý. Cestou komentoval památky v nizozemštině, angličtině a němčině a rozloučil se s námi veselou námořnickou písničkou.  

 

 

 

 

Plavba trvala asi hodinu, vedla po romantickém Oudegrachtu prohlídkou dvouúrovňového nábřeží s kavárnami, bary, zahradami či galeriemi.

 

 

 

  

 

 

Zpět jsme se vraceli kanálem Singel. Nábřeží lemovaly luxusní hotely a nákladné městské domy. Turistů i plavidel ubylo a plavba byla klidná a na pohodu. Dokonce jsme zahlédli v centru velkoměsta volavky (asi). 

    

 

Nedělní odpoledne si místní užívali různě a neomezeně.

 

Staré historické centrum obtékají hned tři kanály. Nejstarší a nejfotogeničtější je Starý kanál (Oudegracht) z 11. století. Ve 14. století přibyl Nový kanál (Nieuwegracht) a okruh uzavírá nejmladší kanál Singel. 

 

 

 

My jsme se po lodním výletu vydali podél životem tepajícím Oudegrachtu. Že je to nejzajímavější část města bylo patrné už podle toho, že nám chvíli zabralo najít volné místo v kavárně na dolním nábřeží. To je jasné, u vody chce sedět každý. 

Nakonec se podařilo a po prudkém schodišti jsme sestoupali do kavárny, usadili se přímo u vody, pili kávu a sledovali cvrkot na kanále i kolem něj. 

 

  

 

 

Byla neděle a místní i přespolní brázdili kanál s nejrůznějšími plavidly. Provoz byl tak velký, že se občas vytvořila pod mostem zácpa. Nebo, za velkého zájmu okolí, občas někomu upadl do vody celý kavárenský stolek.

Dalo by se tady sedět hodiny, ale my jsme po pauze pokračovali dál kolem kanálu a pak ke katedrále.

Srdcem města je náměstí Domplein, kde původně stála katedrála svatého Martina z Tours ze 14. století. Hlavní svatostánek utrechtských biskupů patřil k největším kostelům v Nizozemí a jako jediný v zemi byl postavený ve stylu klasické francouzské gotiky.

 

 

V průběhu času byla katedrála několikrát zničena a znovu postavena. Kalvinisté, podle svého učení, zničili bohatou výzdobu kostela, a co nezničili oni, dokončilo roku 1674 tornádo, které smetlo hlavní loď kostela. Ta už nikdy dostavěna nebyla a na jejím místě vzniklo náměstí. 

Dominantou náměstí je věž katedrály (Domtoren) vysoká 112, letos v rekonstrukci. Pak následuje volný prostor Chrámového náměstí (Domplein) a východní zbytek katedrály (Domkerk). Je to nezvyklé, ale historie už taková je.

 

Nás zaujaly otevřené dveře v cihelné zdi u Domkerku. Vstoupili jsme a ocitli se v křížové chodbě ambitu s chrámovou zahradou kláštera Pandhof van de Dom. 

 

 

 

Nádherné a klidné místo, které si prohlížíme a při odchodu se ještě otáčím do ambitu. Odsud se mně vážně nechce.

 

 

 

Ke kanálu se vracíme ulicí Servetstraat a zaujme nás starobylé knihkupectví Steven Sterk. S dcerou si tady kupujeme krásné papírenské poklady a naše oči zabloudí k velkým oknům na konci knihkupectví. Za okny je vidět další krásná zahrada a paní pokladní nám ukazuje vchod hned vedle obchodu. Objevujeme zahradu Flora´s Hof, pečlivě udržovanou zelenou oázu v centru města, zvoucí k odpočinku ve stínu vysokých stromů.

 

Vracíme se k Oudegrachtu a jdeme procházkou ještě kus po malebném nábřeží. Dál od centra turistů ubývá a je tady větší klid.

 

 

Domy jsou jeden hezčí než druhý, všude plno zeleně a těch krásných obchodů s módou, bytovými doplňky, uměleckými předměty. Bohužel v neděli je jich dost zavřených.

 

Odbočujeme směrem k nádraží a ještě se zastavujeme u symbolu Utrechtu sochy králíčka Miffy (nebo Nijntje) a jejího autora Dicka Bruna. Hrdinka desítek dětských knih má ve městě své muzeum, náměstí i semafor a najdete ji jako suvenýr i v jiných nizozemských městech.

 

 

Nechám rodinu hledat nějaké občerstvení a do třetice se ponořím do zahrady u klášteru Svaté Marie - Pandhof Sinte Marie. Tady tolik péče vidět není a navíc si to tady zabrala místní mládež a necítím se tady úplně bezpečně.

 

Manžel s dětmi k jídlu nic zajímavého nenašli, a tak už zajdeme jen do nákupního centra Hoog Catharijne, kde parkujeme. O parkování jsem psala už v příspěvku o Rotterdamu. Centrum je moderní a obrovské. Nechce se mně tady moc zdržovat, nakoukneme jen do pár obchodů, najíme se a zamíříme ke garážím. 

 

 

 

V hale NC jsou velké vodní nádrže se skleněným dnem. Pod celým centrem vede kanál a skrz nádrže jsou vidět lodě po něm plující.

 

Taky jsme lodí nákupní centrum podplouvali a mávali jeho zákazníkům.

Při odjezdu zamáváme UFU na střeše nádražní budovy a loučíme se s městem velkým, ale půvabným a s jeho uvolněnou atmosférou.

 

A jen tak mimochodem: Jak se cestuje po Nizozemsku? Pokud bych měla srovnat cestování přes celé Německo, Nizozemských 1200 km, napříč Belgií a průjezd Lucemburskem, Nizozemsko by ze srovnání vyšlo nejlépe. Cesta přes Německo byla za trest. Páteční provoz, 32 stupňů, každých 50 km oprava dálnice, během jednoho dne čtyři havárky. Už 8 km za českými hranicemi si cisterna lehla na bok napříč dálnicí. Dvě sanitky, vrtulník, několik hasičů a spousta policejních aut, včetně Kobry 11. Pak už jen různé ťukance, ale vždy jsme nabrali dvouhodinové zpoždění. Cestování po Belgii je kapitola sama pro sebe a Lucembursko je tak malé, že si sotva všimnete, že jste v jiné zemi.

 

Některé dálniční křižovatky připomínají velikonoční pletenec.

 

Dálnice jsme platili jen v ČR, ostatní jsou zdarma. V Nizozemsku jsme viděli jednu (!) uzavírku dálnice a jednou jsme kvůli poruše kamionu popojížděli. Kolem velkých měst je obvykle šest pruhů a jízda je plynulá. Silnice opravené, široké, někdy dost komplikované - projeli jsme i šestiproudý kruháč. Dálniční síť je hustá, země malá a dojezdové vzdálenosti krátké. Překvapil nás bezproblémový příjezd a odjezd z velkých měst, kde jsme parkovali v centru. V Amsterdamu jsem měla pocit, že je zpátky covid, jak byly ve všední den prázdné ulice. Co je nepříjemné, je drahé parkování ve velkých městech a nejdražší benzín z celého Beneluxu a Německa. Vody je tady všude dost a mimo dálnice se řidič, stejně jako my, může setkat s přívozem. Absolutní přednost před všemi mají cyklisté. Na to je nutné si zvyknout a dát pozor.