Volendam a Marken - tam, kde je všechno jinak

Dnes se ještě jednou podíváme k moři, i když o tom, jestli to moře je nebo není, by se dalo diskutovat. Kdysi ve 12. století protrhla bouře úzký pruh pevniny, který dělil Severní moře od vnitrozemského jezera a následná povodeň zatopila území mezi dnešním severním Holandskem a Frískem. Vznikl tak záliv pojmenovaný Zuiderzee - Jižní moře, kterého obyvatelé využili k snadnějšímu lodnímu spojení této části země s Amsterdamem. Na březích začaly vznikat osady s přístavy, které se kromě námořní dopravy živily i mořským rybolovem. 

 

 

 

Jenže Holanďané jsou zvyklí bojovat o každý metr území a už v 17. století měli plán, jak zátoku uzavřít hrází, moře vysušit a území si vzít zpět. Technologie jim to však umožnily až ve dvacátém století a v roce 1932 byla dokončena 32 km dlouhá ochranná přílivová hráz a v sedmdesátých letech ještě jedna, která rozdělila zátoku zhruba v polovině a vzniklo tak na jihu Markermeer a na severu jezero IJsselmeer.

 

 

 

Obě části jsou napájeny řekami a jsou tak sladkovodní. Možná to tedy moře bylo, vypadá to jako moře a možná to zase někdy v budoucnu moře bude. V současnosti je to ale jezero, které je postupně vysušováno. 

 

 

 

Více než polovinu provincie Severní Holandsko zaujímají vysušené oblasti, které jsou často pod úrovní moře. Od původního záměru jezero vysušit úplně bylo kvůli protestům veřejnosti upuštěno, mořský rybolov však zanikl. A tady začíná příběh Volendamu.

 

 

 

Volendam

Na břehu nového moře mělo svůj přístav i městečko Edam. Místní však vykopali nový kanál, který usnadňoval cestu k moři a umožnil vybudování nového přístavu přímo ve městě. Starý přístav obehnali hrází, vysušili a nově vzniklé osadě dali jméno Volendam, tedy zasypaná přehrada. Na nové půdě se začali usazovat farmáři a rybáři a město brzy prosperovalo. 

 

 

 

 

 

Změna moře v jezero ovlivnila živobytí obyvatel. Volendam se z rybářské vesnice změnil na turistické centrum. Díky jisté izolovanosti byl zachován specifický vzhled města, velmi zvláštní dialekt - nazývaný zvuk úhořů a nejlépe dochovaný nizozemský kroj. Specifická atmosféra města s křivolakými uličkami, starými dřevěnými domy a rybářským přístavem láká ročně tisíce turistů. 

 

 

 

 

 

Rybářské domky lemující starý přístav byly přeměněny na restaurace, nabízející rybí speciality, na fotoateliéry, kde jsou turisté oblékáni a fotografováni ve volendamském kroji, na obchůdky s tradičními i méně tradičními holandskými suvenýry. Při procházce lze nakouknout i do výrobny sýrů nebo dílny vyrábějící dřeváky. 

Holandská kráva do každé rodiny.

Ochutnat tady musíte všechny vyhlášené holandské speciality jako jsou karamelové vafle - Stroopwafels, lívanečky Poffertjes, heringa na kyselo s cibulí nebo smaženou tresku - Kibbeling. Delikatesa největší je volendamský úhoř. Na toho si zajděte do přístavní restaurace Smit Bokkum, kterou provozuje už šestá rodinná generace specializující se na uzenou variantu. Ale i kapse šetrnější ochutnávka úhoře v rybím bistru De Haven nezklame.  

  

Parkovat se dá zdarma v přístavu, ale jen čtyři hodiny. 

 

Nedalo by se to zavést i v ČR?

Marken 

 

V Markermeer, nadohled z Volendamu, je malý ostrov Marken. Tak jako okolní moře už není moře, tak ani ostrov Marken už není ostrov. Od roku 1957, kdy byl vybudován násep a silnice spojila ostrov s pevninou, je to vlastně poloostrov.

 

Z Volendamu se dá na Marken dostat lodí, půlhodinová plavba stojí 12,50 Eur. Nebo se tam dá po náspu dojet za 15 minut autem. My jsme volili druhý způsob. Auto jsme museli, stejně jako všichni ostatní návštěvníci, nechat na parkovišti na okraji vesnice Marken (za dvě hodiny jsme zaplatili parkovné 7 Eur).

Všechny zdejší zvedací mosty nesou jména nizozemských královen.

Znáte jméno současné královny?

 

Na procházku pohádkovou vesnicí musí všichni pěšky. Z auta by se stejně nedaly pořádně obdivovat zelené dřevěné domky pro tuto část Nizozemska tak typické. 

 

 

  

 

  

 

 

 

Nešlo by žasnout nad množstvím lodí v malém přístavu. 

 

Kroutit hlavou nad proplétajícími se kanály mezi poldry s pasoucími se zvířaty. Ani si pohladit přítulnou kočičí domorodkyni. 

 

 

 

  

 

 

 

A už vůbec by nebylo možné posadit se do pohodlných křesílek přístavní restaurace, vychutnat si jednu z místních specialit, nechat se příjemně ovívat mořským povětřím, nastavovat tváře slunečním paprskům, které tady nepálí a jen tak se kochat vší tou krásou zmizelé doby. 

 

 

  

 

  

 

 

 

 

Komu by tohle všechno ještě stále nestačilo, může se vydat na procházku vesnicí  ke starému majáku. 

         

Dřevěné domy stojí na pilotách, které je chrání před záplavami Markermeer.

Nejautentičtější částí vsi je severovýchodní část - barevný Kerkbuurt.

A jen tak mimochodem: Říká se, že při stvoření světa se s Nizozemskem nepočítalo, a tak si musí Nizozemci pomoci sami. Nezbývá jim, než se prát se všude přítomnou vodou, vysoušet pobřežní mělčiny a jezera. Prostě budovat poldery. Jsou to rovná území, obvykle pod úrovní silnice, rozdělená hustou sítí rovnoběžných kanálů.

A jak vlastně vznikne polder? Zatopené území se uzavře hrází. Odčerpá se voda, až tam zůstane jen bláto. Do něj se vyseje rákosí, jehož kořeny zpevní povrch a pomohou odpařovat vodu a tím vysušovat půdu. Po dvou letech se rákosí vypálí a z nové půdy se stanou pastviny. Časem dobytek půdu svými kopyty udusá a může se zasít obilí. Po dalších pěti letech vznikne asi metr silná vrstva pevné půdy. 

Všechny poldery tady patří státu, který je pronajímá soukromníkům. První poldery budovali mniši už ve 13. století. Zlom přineslo v 16. a 17. století využití větrných mlýnů. V Severním Holandsku bylo tehdy například vysušeno a rekultivováno první velké jezero Beemster. Víc než 40 větrných mlýnů to dokázalo za čtyři roky. Od 19. století se používala parní čerpadla a ta už dokázala vysušit celé Haarlemské moře.