Antverpy - ráj nebo peklo?

Nizozemsko se s námi rozloučilo zataženou oblohou, byl to první a poslední pošmourný den, který jsme tady zažili. Cesta šla hladce a za nedlouho jsme byli v Belgii. Naše první zastávka byly Antverpy, město ležící na hranici s Nizozemskem u řeky Šeldy. 

Tato řeka má velkou zásluhu na úspěchu Antverp. Spojila město s mořem a dala tak možnost vzniku přístavu, který přinesl městu prosperitu.

Městu se říká Jeruzalém západu pro světové centrum diamantů, nebo také město Rubense, který zde žil a tvořil. Je to druhé největší město Belgie a druhý největší přístav Evropy.

Já mám město spojené s touto dojemnou dvojicí Nella a Patrasche. 

V 15. století byly Antverpy jedním z největších a nejbohatších evropských měst. Během druhé světové války na město dopadlo velké množství německých raket, které způsobily značné škody. Poválečné období a obnova města poskytlo prostor novým experimentálním stavbám a urbanistickým záměrům. Noblesní atmosféru města tvoří okázalé historické paláce a středověké domy, které neruší moderní architektura. 

My jsme zaparkovali v Diamantové čtvrti a vydali se prozkoumat centrum města. 

Mezi nádražím, městským parkem a ulicí Van Den Nestlei se rozkládá nejortodoxnější židovská čtvrť v Evropě. Běžně tady lze potkat muže v dlouhých černých kabátech, kloboucích, s plnovousy a se stočenými pejzy. Nábožensky tolerantní společnost a bohatství města sem už v 16. století přilákalo první Židy. A právě Židé drží hlavní podíl ve zdejším světově proslulém diamantovém průmyslu. Tradičně patří i k nejlepším brusičům diamantů. Fungují tady čtyři diamantové burzy a ulice jsou plné obchodů s třpytivými šperky.

 

Pokud rádi nakupujete, pak jsou Antverpy k této aktivitě přímo předurčeny. Jedna z hlavních nákupních tříd v Antverpách – dlouhá a široká ulice Meir, sestává z majestátních budov s obchody všech známých řetězců. Já se raději podívám do místních designových obchůdků s módou nebo bytovými doplňky, které jsou spíš v bočních uličkách.  

Asymetrická budova opery.

Co jsme nemohli vynechat byla návštěva výrobny a obchodu v historickém interiéru jednoho z nejuznávanějších čokolatiérů na světě – Dominique Persoone. Jeho firma The Chocolate Line (Meir 50) nabízí desítky druhů pralinek, klasické čokoládové figurky nebo jen běžné tabulky čokolády. V zadní části prodejny, za prosklenými stěnami, jsme mohli pozorovat cukrářku při výrobě pralinek. Byl to nezapomenutelný chuťový, čichový i vizuální zážitek.

 

V boční ulici Wapper, přiléhající k ulici Meir, stojí Rubensův dům. Peter Paul Rubens byl jedním z nejznámějších vlámských malířů a tohle byl kdysi jeho dům, který dnes slouží jako autentické muzeum. Těšila jsem se minimálně na dvorní trakt se zahradou, ale bohužel letos je dům pro rekonstrukci uzavřen.

Nezbylo než si sochu malíře prohlédnout alespoň na Zeleném náměstí – Groenplaats, za níž se tyčí katedrála Milostivé Panny Marie - Onze-Lieve-Vrouwekathedraal. Katedrála je největší a nejvyšší dominantou města a zároveň je nejvýznamnější katedrálou v celé Belgii, zapsanou na seznamu UNESCO. Pyšní se jednou z nejvyšších věží v Evropě vysokou 123 m. Vyplatí se i návštěva katedrály s cennými Rubensovými obrazy – Vztyčení kříže, Snímání z kříže a Nanebevzetí Panny Marie.

Před katedrálou jsem chtěla vidět sochu spícího chlapce objímajícího svého psa pod přikrývkou z dlažebních kostek.

Nello a Patrasche jsou hlavními hrdiny knihy Flanderský pes. Kniha má větší úspěch v zahraničí než v samotné Belgii. A je to škoda. Dojemný příběh sirotka Nella, který se spřátelí s opuštěným psem Patraschem a společně každý den navštěvují tuto katedrálu v Antverpách, kde obdivují Rubensovy obrazy. Příběh nemá šťastný konec, ve svém životě chlapec i pes zažili spoustu příkoří, a společně umírají na podchlazení právě v této katedrále. Příběh poukazuje na poselství hrdosti, oddanosti a velkého přátelství.

Od katedrály je to už jen pár kroků na Velké náměstí - Grote Markt, bývalý městský trh Antverp. Vévodí mu bohatě zdobená renesanční radnice, první stavba tohoto slohu ve Flandrech, doplněna nádherně zdobenými cechovními domy. Před radnicí je kašna se sochou vojáka Silviuse Braba vrhajícího ruku. Právě tady nás poprvé a naposled počasí přinutilo vytáhnout deštníky. Vybrali jsme si tady pěknou restauraci, objednali kávu s vaflemi a než jsem rodinu seznámila s původem názvu města, bylo po přeháňce. 

 

Název města Antverpy nebo-li Antwerpen pochází ze slova „hand werpen“, což v překladu znamená „trhání rukou“. Podle legendy kdysi jeden obr vybíral od lidí poplatky za přechod přes řeku Šeldu a kdo nechtěl zaplatit, tomu obr utrhnul ruku a hodil ji do řeky. Přemohl ho voják, který ho zabil a taktéž jeho ruku symbolicky hodil do řeky. Při procházce městem se symbol ruky objevuje v různých podobách. 

 

V úzkých uličkách historického jádra je plno romantických zákoutí, tichých restaurací a originálních obchůdků. Jedním z takových schovaných zákoutí ve vnitrobloku je ulička Vlaaikensgang 16, kde od 16. století žili nejchudší obyvatelé města. Dá se do ní dostat z ulice Hoogstraat nebo Oude Koornmaarkt Pelgrimstraat, jen to chce trochu detektivního talentu. Historické domy jsme nechali za sebou a vydali se k nedaleké řece Šeldě.

Na břehu řeky jsme se zastavili u středověkého hradu Het Steen - Kámen, nejstarší budovy ve městě, která kontrolovala připlouvající lodě. Později hrad sloužil jako vězení, a ještě nedávno jako Námořní muzeum. Dnes je součástí informačního centra.

O kousek dál na umělém poloostrově starého přístavu je nově postaveno MAS muzeum - Museum aan de Stroom. Jde o perlu moderní architektury z roku 2011 se sbírkou uměleckých děl a předmětů. My jsme vyjeli eskalátory do desátého patra na terasu s 360° vyhlídkou na Antverpy, řeku Šeldu a doky (terasa je zdarma). Na 60 metrů vysoké budově zaujme i výzdoba, tvořená 3.185 plastikami lidských rukou. Ty opět odkazují na legendu o obrovi a mladém muži. 

Závěrem jsme zašli k zrekonstruované budově požární stanice - Havenhuis Port of Antwerp - Bruges od slavné architektky Zahy Hadid symbolizující Antverpy. Nejenže stojí v přístavu a spojuje starou a novou architekturu, ale navíc budova s fasádou z 2 000 skleněných trojúhelníků připomíná jak loď, tak diamant.

 

Před odjezdem jsme se ještě zašli podívat na jedinečné antverpské Hlavní železniční nádraží -Antwerpen-centraal, které je jedno z nejkrásnějších nádraží na světě a patří k nejnavštěvovanějším památkám města. Neoklasicistní budově se přezdívá železniční katedrála a patří mezi nejpůsobivější stavby tohoto druhu na světě. Stěny z barevného mramoru, haly jako na zámku, skleněná kopule, tady je co obdivovat.

Parkovali jsem blízko nádraží v Diamantové čtvrti, ale odkaz sem záměrně nedávám. V této oblasti je několik velkokapacitních parkovacích domů, a to, ve kterém jsme parkovali, mělo sice hodně plusů, ale jedno velké mínus. Nájezd a výjezd byl po velmi prudké rampě, z přízemí rovnou do druhého patra. My jsme vyjeli celkem v pohodě, ale někteří řidiči nechali rodinu pod "kopcem", tak tak vyjeli a nahoře už bylo cítit pálení spojky. Výjezd byl katastrofální. Po zaplacení jsme měli 10 minut na opuštění garáží. Sotva jsme se přehoupli přes hranu výjezdu, zůstali jsme na té prudké "střeše" viset. Na ulici byla zácpa a nebylo možné vyjet ven. Před námi se o to samé pokoušela asi čtyři auta a místo zipování řidiči uviděli jen zvednutý prostředníček. 

Když jsme se konečně dostali k závoře, nezvedla se, protože jsme nestihli vyjet v 10ti minutovém limitu. Manžel tedy běžel najít parkovací automat, zaplatit další 2 Eura a konečně jsme se vklínili do popojíždějící kolony aut na ulici. Uzavřením jedné ulice se Diamantová čtvrť proměnila v Saigon. Zkrátím to... k prvnímu semaforu, který byl hned za rohem, nám to trvalo 70 minut a to kino, které předváděli řidiči aut, motorek, cyklisti a chodci by se dalo úspěšně vysílat na Silvestra. Po pohodovém Nizozemsku první dojmy z Belgie tedy nic moc.

    

A jen tak mimochodem: Cestování po Belgie není nic, o co by člověk stál. Na území o trochu větším než je Morava žije víc než 11 milionů obyvatel. Síť dálnic je celkem hustá, celou noc osvětlená a zdarma, ale taky věčně ucpaná. Vesnice, tak jak je známe od nás, neexistují. Jsou to v podstatě blízko sebe ležící městečka, kde je rychlost velmi často omezena na 30 km v hodině. Mimo obec je povoleno 70 km, ale než se rozjedete, už zase brzdíte před dalším městečkem. A stále - jakože FURT - auta zastavuje cedule Omleiding, tedy objížďka. Nebylo cesty, aby nám navigace neoznámila, že se na cestě vyskytují dopravní komplikace. Parkování je v Belgii levnější, vždy hodně místa a placení bez problémů. To je asi jediná výhoda. 

Do centra měst Antverpy a Gent mají auta spadající do 1. a 2. emisní třídy zpoplatněný vjezd. Dopravní značení je na hranici únosnosti. Pruhy nejsou značeny téměř nikdy a dopravní značky jsou velikosti 15x15 cm, často schované někde ve větvích keřů, takže řidič neví, jestli je na hlavní a kam ten pruh vlastně vede. Odbočení vlevo na výpadovkách by si měli nechat patentovat, protože takovou blbost nikde jinde neuvidíte a k tomu si přidejte velké množství cyklistů a dílo je hotovo. Belgičanů je zkrátka moc na malém území a cestování je pro silné povahy.