Sny se mají plnit

Cestujeme rádi. Do vysokých hor, do starobylých měst. Dovolená pro nás suchozemce má ale jen jedno synonymum... MOŘE. Pokud možno průzračně modré, se zlatou písčitou pláží. Sny a plány spřádáme dlouho předem a jedna taková turistická legenda nám stále unikala. Až letos se to konečně povedlo. Hvězdy se na nás usmály a přes počáteční komplikace se našla vhodná konstelace a náš sen se naplnil.

Sardinie - Od snu k cestě

Termín - Původně plánovaný srpnový termín jsme vyměnili za druhou polovinu června a udělali jsme víc než dobře. Už v dubnu jsem se děsila srpnového turistického návalu. Nejen že je tady v červnu turistů tak nějak akorát, ještě vše vyjde výhodněji. Například ubytování, které jsme si na Sardinii objednali, by stálo v srpnu o 20 tisíc korun víc. Podle průvodce se o prázdninách, kdy se Sardinie zaplní zahraničními, ale hlavně italskými turisty, ceny všeobecně zvednou na dvoj až trojnásobek. Po příjezdu byli v ubytování dvojice různých generací a byl extra klid. Den před naším odjezdem přijely italské rodiny s dětmi a horší už jsou jen italské rodiny s teenagery 😉. Byli jsme rádi, že už odjíždíme.

Počasí jsme měli v rozmezí 30˚C až 37˚C. Teplotu moře jsme neměřili, ale koupat a plavat se dalo všude, kde jsme to vyzkoušeli.

Cesta - Po určení termínu jsme zjišťovali dopravní možnosti. Děti se rozhodly jet s námi a tak jsme řešili dopravu čtyř dospělých osob. Kombinaci letadla a půjčení auta na ostrově jsme nakonec zavrhli. K půjčení už byla jen malá auta typu Fiat 500 a tam se celá rodina se zavazadly nenacpe. Vyrazili jsme tedy naším autem, kam jsme vše pohodlně naskládali a na ostrov se přepravili trajektem. Cestu jsme rozložili na dva dny se dvěma zastávkami. Jednu noc jsme nocovali cestou v hotelu, druhou na trajektu. I cesta byla cíl... udělali jsme si tři krásné odpolední prohlídky měst. O těch se zmíním později. I když cesta byla náročnější a delší než letadlem, viděli jsme toho tolik zajímavého, že nám to letadlo plně nahradilo.

Trajekt -  Na Sardinii se dá dostat trajekty tří lodních společností z přístavu v Janově, Livornu, Piombino, Civitavecchia a Neapoli. My jsme se nalodili v Livornu na trajekt společnosti Moby. Cesta do Olbie trvá asi devět hodin a abychom ušetřili jeden den dovolené, objednali jsme si kajutu a noční plavbu. 

Kdo to tam stojí nahoře...?

Ochranka lodi se super zadkem 😉

Zpátky na nás dohlížel jiný fešák.

Na noční plavbu jsme si objednali o něco levnější kajutu bez okna. Venku je stejně tma a okno se nedá otevřít. Čerstvý vzduch zajišťuje ventilace. Vše jsme objednali a zaplatili přes internet asi dva měsíce předem. Čím dřív se trajekt objedná, tím se dá sehnat za lepší cenu. V kajutě jsou jedna nebo dvě palandy, nějaké skříňky a malá koupelna s WC, umyvadlem a sprchou. Ve výbavě jsou lůžkoviny, ručníky, osušky a toaletní potřeby. 

Trajektem cestují malé děti, miminka, hodně psů, motorkářů, hasičů a dalších bytostí. Celý trajekt je malý plovoucí hotel s bary, restauracemi, obchody. Mimo kajuty je možné přenocovat i v prostorách se sedačkami a křesly. Nesmí se s tím ovšem váhat, tyto možnosti jsou omezené a rychle obsazené. 

Nalodění a plavba - Pokyny k nalodění přikazují být v přístavu dvě hodiny před vyplutím, ale viděli jsme poslední auto vletět do útrob trajektu tři minuty před časem vyplutí. Hned po příjezdu předkládáme lodní lístek všude přítomným oranžovým mužíčkům, udělají nám test na výbušniny, polepí naše auto samolepkou s údaji o trajektu a nasměrují nás do dloooooooouhé fronty aut, motorek, obytňáků a kamionů. Celkem brzy se fronta začala hýbat a začalo puzzle parkování na trajektu. 

Po dobu plavby v autě nikdo nesmí zůstat a tak si bereme připravený kufr s náhradním oblečením, hygienou, vodou a něčím malým k zakousnutí a eskalátorem míříme do prvního patra, kde je recepce. Tady už mají vše připraveno a dají nám během pár sekund kartu od kajuty. Cesta tam měla 45 minutové zpoždění, zpátky jsme vypluli na čas. Využili jsme možnosti sledovat cestu z otevřených palub jak večer tak i ráno. Spalo se nám dobře a ráno nás asi hodinu před připlutím do přístavu vzbudil reproduktor v kajutě. Krásně jsme všechno stihli a už jsme byli opět reproduktory povolání k vozidlům. Naše první trajektová cesta proběhla hladce. Občas jen náš syn - vtipálek, když se ozval nějaký divný zvuk, poznamenal "Ledovec?"  

Po Sardinii - Na rozdíl od Itálie a Rakouska jsou cesty po Sardinii bez poplatku. Nejvyšší povolená rychlost je 90 km/hod., ale s tou jsme se setkali zřídka. Většinou je na silnicích omezení na 50 km/hod., kterou ovšem jezdí jen pár turistů a vše co má italskou espézetku si ťuká na čelo, předjede i v zákazu předjíždění a zmizí tou devadesátkou. Pokud se ale objeví třicítka, je nutné zbystřit. Následující úsek je opatřen výtluky a výmoly, do kterých není radno vletět.

Silnice mezi rozkvetlými oleandry. Říkali jsme jí Zámecká.

Parkování je stejné jako i jinde v Itálii. Bílé parkovací čáry znamenají bezplatné parkování, modré za poplatek a na žlutých ať vás ani nenapadne zaparkovat! Pochopit italské parkovací automaty je nemožné! To spíš pochopíte čínský vesmírný program. Většinou se zadává SPZ auta - kouzelné italské slovo Targa -  bez kterého se neposunute dál do dalšího parkovacího levelu. Zaplatit jde pouze mincemi! Bankovky neumí a kartou neumíme my a ani domácí, ale slyšeli jsme legendy, že to možné je.

Benzín - Nejdražší benzín jsme viděli za Grazem 2,45 Eur. V Itálii je kupodivu levnější. My jsme tankovali až někde před Livornem za 2,06 Eur. Na Sardinii je kolem 2,09 Eur. Nafta je vždy o asi 0,05 Eur levnější. Pozor na stojany s nápisem Self a Servis. U Self si tankujete sami levněji, u Servis vám natankuje obsluha benzínky, ale za dražší cenu (+0,20 Eur na litr). Platební kartu berou všude.

Navigace - Cestujeme s navigací a hlas Siri ještě jistím z papírové mapy. Občas nás totiž pošle do jednosměrky nebo zákazu vjezdu. Pomůže nám to i při výběru navrhovaných tras.

Ubytování - Všechna ubytování jsme měli objednané přes Booking. Objednáváme taková, která by se dala před odjezdem v případě problémů zdarma stornovat. Pro náš osmidenní pobyt na ostrově jsme zvolili pronájem apartmánu v přímořském městečku Badesi u Costa Paradiso na severozápadu ostrova.

Záměrně jsme se vyhnuli turisticky známým oblastem Costa Smeralda a Costa Corallo. Badesi leží v polovině 25 km dlouhého rajského pobřeží. Je tady klid, krásná, prázdná, až téměř divoká pláž a k výletům jsme ocenili strategickou polohu. Apartmány byly na konci slepé ulice v klidné části města. Vybavené byly velmi dobře, vlastně jsme ještě v Itálii nikdy neměli tak dobře vybavené bydlení.

Všechno co bylo potřeba v kuchyni bylo, včetně mikrovlnky, konvice, dokonce k dispozici byla pračka, žehlička a žehlící prkno. 

V ceně jsme měli parkování, dva bazény a každý večer úžasný západ slunce přímo z terasy. 

Ubytovatelé byli velmi milí, ochotní a sami se chodili ptát, zda nám něco nechybí. K moři to byl asi jeden kilometr, kam jsme jezdili autem. Parkování bylo levné, místa dost a zpátky se nám nechtělo do kopce. Blízko jsou hned dva supermarkety a nějaké restaurace, ty jsme ale ani nestihli vyzkoušet.

Cestování s dětmi - No dětmi... oba jsou už větší než já. Mají téměř 15 a skoro 20 let. Už asi nebude moc takových společných dovolených a jsme za to rádi. Vždy jsme se na společně prožitou dovolenou těšili. Jak vyrostli, můj pohled rodiče se mění. Jako mínus je cena, už žádná dětská sleva 😊 a platí se za čtyři dospělé. Vyváží to ale plusy:

- Dcera anglicky vše naprosto bravurně vyřídila. Má můj obdiv a velké díky.

- Syn se postaral o navigaci v mobilu a několikrát nás vysvobodil z dlouhého bloudění. Že se kluk neztratí, nás přesvědčil hned na první zastávce v Rakousku. Děti zjistily, že jim nefungují data v mobilu. Pro jejich generaci téměř fatální problém. Syn poodešel, cosi ťukal do telefonu a po chvilce došel, že už mu vše funguje. Na německém diskuzním fóru si našel, že v Rakousku jsou problémy s daty a je nutné změnit operátora na A1 a povolit datový roaming. Kdybyste věděli, jak mu dala zabrat jednička z němčiny, zírali byste jako my 😀.

- Pomůžou, odnesou, nakoupí, není potřeba je hlídat u vody.

- A hlavně... neptají se stále dokola: "Kdy už tam budem".

Viděli jsme toho skutečně hodně, projeli jsme pobřeží od Olbie po Alghero, nakoukli jsme do vnitrozemí, vykoupali se na jedněch z nejkrásnějších plážích v Evropě, viděli starobylá města, ochutnali místní kuchyni, nasáli slaný mořský vzduch. Vyhovuje nám tento typ dovolené, kdy nejsme svázáni all inclusive systémem. Po vlastní ose si zajedeme tam, kde nás to zajímá, ochutnáme místní jídla a plán dne si přizpůsobíme momentální situaci. 

 

Příště vás vezmu za krásami Gallury.

A jen tak mimochodem: Italský řidič je všechno jen ne trpělivý, pohodový, galantní, ohleduplný, s pochopením pro zmatené cizince. V autě nejčastěji používá plynový pedál a klakson. Některé vymoženosti, jako třeba blinkr, nemá potřebu používat. Zipování je tady nejspíš zakázané a auta se, třeba při výjezdu z trajektu, řadí impulzivně, občas se jde na plechy a co nevyřeší klakson, vyřeší se "ústní domluvou". 

Retro Fiat pro nevěstu.

Při odjezdu z pláže se jednomu mladému italskému otci rodiny zachtělo našeho parkovacího místa. Byla tam volná i jiná, ale to naše bylo asi TOP. Jenže jsme se ještě převlékali, nastavovali navigaci, zkrátka trvalo nám to. Ital zatroubil a když jsem vykoukla z auta jadrnou italštinou, doprovázenou temperamentní gestikulací, nás vybídl k okamžitému odjezdu. A tak jsem mu jadrnou češtinou, taktéž doplněnou gestikulací sdělila, ať jde někam. Nervoso to KUPODIVU pochopil, šlápl na plyn, rychlostí tři sta z místa, ujel 20 metrů na jiné parkovací místo, div si neprorazil pneumatiku o kameny, které čouhaly z prašné cesty a zaparkoval jinde. My jsme asi za dvě minuty odjeli. Je fajn, předávat si informace, které vás posunou zase o kus dál 😉.