Za půvabem středověkých měst a pláží s ostrahou

Dnes se se mnou projdete nejjižnější částí naší sardinské dovolené. Opustíme oblast Gallury a prozkoumáme dvě krásná starobylá města a jednu TOP pláž severní Sardinie.

Castelsardo

Ještě než jsme dojeli do města, udělali jsme si krátkou zastávku. Těsně před městem, hned u silnice SP90, jsou k vidění dvě historické zajímavosti. Nuraghe Paddaggiu, o kterých jsem psala už minule a mohutný lávový útvar ve tvaru slona Roccia dell´Elefante. Ten krom svého tvaru je zajímavý i archeologicky. V hrobce, která se nachází uvnitř skály, jsou dodnes patrné nástěnné malby pocházející ještě z přednuraghského období.

Jakmile se zpoza skály vynoří samotné město Castelsardo, nemůžeme se vynadívat na mohutnou pevnost na vysoké skále a barevné domečky pod ním. Chvíli nám trvalo najít místo na zaparkování a i přesto, že místní dědové tvrdili, že je dnes zdarma, manžel přece jen pro svůj klid v parkovacím automatu zaplatil pár eur. Po toskánské parkovací pokutě raději platí i když nemusí 😊. Čím déle se na pohádkovou skálu s pevností a domečky dívám, tím víc mně připomíná město Lindos na Rhodosu. Jen je tam vše bílé. Tady domky hrají veselými pastelovými barvami.

Na samotném vrcholu skály se tyčí hrad Castello dei Doria z 12. století. Zprvu si říkáme, že půjdeme jen kousek, odpolední sluníčko má ještě velkou sílu, ale stoupáme pozvolna a tak nakonec úzkými uličkami vystoupáme až na samotný hrad. 

Castelsardo je známé košíkářské město, v úzkých uličkách sedí místní starší lidé, pletou košíky a hned své výrobky nabízí k prodeji. 

Pán říkal, že si ho můžu vyfotit, fotí se rád 😉.

Na hradě je i muzeum košíkářství. Muzeum jsme vynechali, ale využili jsme krásného výhledu na celé město, pobřeží Costa Paradiso, ostrov Asinara a Korsiku. 

Bez mapy a plánu jsme se šli plánovaně ztratit do spleti uliček Castelsarda. Obvykle mimo turistické trasy najdeme krásná zákoutí a prázdné kostely.

I tady se nám poštěstilo. Stín nám nabídl kostel Santa Maria delle Grazie a za zastávku stála i katedrála San Antonio Abate s nádhernou aragonskou zvonicí.

Mami, proč mají toho pána v akvárku? 

Buona Notte, Castelsardo.

La Pelosa

Naše další cesta vedla dál na jihozápad ostrova až k mysu Capo Falcone. Blízko přímořského letoviska Stintino se nachází nejkrásnější a nejspíš i nejnavštěvovanější pláž severu Sardinie La Pelosa. Jemný bílý písek, azurové odstíny mělkého moře a blízký ostrůvek s aragonskou strážní věží Torre della Pelosa ze 16. století lákají nejednoho návštěvníka. 

Na dohled jsou ostrovy Piana a Asinara. Za návštěvu stojí ostrov Asinara, který je národním parkem a kde kromě tropických rostlin, krásné přírody a divokých pláží je možné vidět malé bílé polodivoké oslíky asinarské, žijící pouze tady.

 

Zdroj fotografie: Exim tours.

Dala jsem sem úmyslně fotografii z internetu, protože takhle lze pláž vyfotit nejdříve asi až v listopadu. V polovině června vypadala takto:

 

Pokud nesnášíte davy turistů, tak sem vůbec nejezděte. 

V rámci zachování krásy sardinských pláží začíná správa ostrova zavádět přísná opatření a omezuje vstup. Z denní návštěvnosti 6 tisíc turistů pláže o rozměrech 60x300 metrů se dnes na pláž podívá "jen" turistů 1 500 a i to je hodně. Vstupné na pláž je zpoplatněné 3,50 Eur za osobu a je nutné se objednat a zaplatit předem tady. Parkovat se dá v blízkosti pláže na placených parkovištích, parkovné je 2 Eur za hodinu. Pláž je přístupná od 8 do 20 hodin.

Pokud najdete volné dva metry čtvereční pláže, nesmíte mít ručník přímo na písku. Povinné jsou podložky, jinak hrozí pokuta až 100 Eur a každou půlhodinu turisty obchází něco jako plážová hlídka Lidových milicí a důrazně upozorňuje návštěvníky na prohřešky, kterých se dopustili. Mimo jiné je tady zákaz kouření, přísný zákaz odnášení písku z pláže pod pokutou až několik tisíc Eur, nesmí se tady zanechávat žádné odpadky, používat jakékoliv mycí prostředky (sprchové gely, šampony), povinně si oplachovat před odchodem nohy a obuv, zvířecí mazlíčky nechat doma. Je tady sice stánek s občerstvením a malá restaurace, ale kafe a zmrzlinu jsme si raději dali přímo tady a na pláž nic nenosili. Místní Corrado Cattani je sexy frajer v civilu, pohybující se mezi turisty a vysílačkou povolává hlídku k řešení prohřešků turistů. Tento systém ochrany se začíná zavádět i na jiných plážích na Sardinii, naposled jsem to zaznamenala na ostrově Caprera v souostroví La Maddalena.

No, řeknu vám, nic moc. Odškrtnutou na seznamu Must see pláž máme a víc sem už nepojedeme. Na kdejaké jiné pláži, která není tak turisticky propagovaná, si moře-písek-slunce užijeme daleko víc, ve větším klidu a bez kontrol. 

Cestou jsme se ještě zastavili na pláži Salina s bílými oblázky a Ezzi Mannu, která měla písek namíchaný s oblázky. Cesta tedy byla šílená a manžel si už chystal rezervu, protože to vypadalo, že každou chvíli prorazíme pneumatiku, ale chtěli jsme vidět plameňáky, kteří se tady objevují. Samozřejmě tady nebyl ani racek a podobně hroznou cestou jsme se vrátili zpět na silnici. 

Pláž Salina

Pláž Ezzi Mannu

Všechny tři pláže byly blízko sebe, ale každá je jiná. Rozmanitost sardinských pláží je velká. Kromě pláží s bílým pískem nebo oblázky jsme viděli i pláže růžové, zabarvené úlomky korálů nebo černé, zřejmě důsledek sopečné činnosti. 

 

Alghero

Dnešní cestu zakončím ve městě Alghero, centru Korálové riviéry. Toto kouzelné starobylé město bylo založeno v 11. století, ale zásadní pro ně bylo dobytí Aragonci ve 14. století a příchod obyvatel Barcelony, kteří po staletí ovlivňovali vývoj města, zdejší kulturu, kuchyni i zvyky.

Mamuthones - tradiční sardinská maska.

Městu se říká Barcelonetta - Malá Barcelona - a s katalánský duchem, vzhledem i atmosférou se setkáte na každém kroku. Místní obyvatelé mluví dodnes katalánštinou v její středověké podobě a keramické tabulky s názvy ulic jsou vyvedeny dvojjazyčně.

I přes turistický nápor je ve městě klidná a příjemná atmosféra s milými a usměvavými obyvateli. Kromě katalánštiny se město ležící na severozápadním pobřeží Sardinie odlišuje korály. Návštěvník na ně narazí na každém kroku. Riviera del Corallo se táhne po pobřeží od Alghera k městu Bosa. Legenda tvrdí, že korály jsou zkamenělé kapky krve Medúzy, které Perseus usekl hlavu. Dnes už samozřejmě víme, že jsou to tvrdé schránky mořských živočichů. V oblasti Alghera se loví od 14. století a tradiční šperkařské zpracování má ve městě velkou tradici. Narazíte tady na ně snad i v trafice. Nutno dodat, že šperky jsou to krásné a k pořízení se musí počítat s nemalou investicí.

 

Využili jsme parkování v přístavu - je zdarma a volných míst je tady spousta. K historickému centru je to jen kousek. 

Krásná poloha města na skalnatém výběžku má zachovalé mohutné opevnění s několika branami a obrannými věžemi, které obepínají celé historické centrum města. My jsme prošli branou Torre della Maddalena, poslední dochovanou původní branou. 

Naše Magdalenka nikdy nevynechá příležitost navštívit cokoliv, co nese její jméno. Soutěží s bratrem Ondřejem, který toho má po světě taky dost 😊

Okamžitě jsme se ocitli na Piazza Civica s opravenými paláci, s restauračními zahrádkami plnými návštěvníků, s malými obchůdky a Muzeem korálů, které se nachází v Palazzo d´Albis. V přízemí je velká a krásná prodejna uměleckých šperků z místního "červeného zlata" odrážející sardinské motivy.

Z náměstí se rozbíhají úzké uličky, dlážděné uhlazenými valouny a lemované vysokými starými domy, kam slunce zavítá jen zřídka. Propojují malá náměstí s paláci, kostely, zvonicemi a věžemi.

Kostel San Michele s pestrou kopulí z majoliky.

Nejvyšší bod města - osmiboká zvonice místní katedrály.

Na Piazza del Duomo u Cattedrale di Santa Maria.

Uvolněnou a bezprostřední atmosféru města ocení návštěvníci při prohlídce obchůdků s tradičními výrobky, kavárniček a restaurací. Nikdo vás nenutí ke koupi, nenabízí to nebo ono, nenahání do restaurace. Pokud se ale zeptáte, ochotně poradí, vysvětlí, nechají vyfotit interiér. Není to všude samozřejmostí, na severu mě majitelka obchodu zakázala fotit výrobky s mořskou tématikou. 

Obchod s místními dobrotami.

Obchod s místní parádou.

Obchod s ručně šitými sandálky. Šije je ten pán vlevo.

Byly krásné, nebyly levné - ale to k ruční práci patří. Odolala jsem, v takto rovných botičkách by mé nohy nevydržely.

I tentokrát jsme zavřeli mapu a toulali se uličkami, ochutnali jsme místní gelato, obdivovali šperky s koráli. Možná jsme minuli některý kostel, ale takto nám to vyhovuje víc. Našli jsme dokonce i restauraci, kde jsme se mohli v poledne v klidu najíst. V boční uličce, zastrčená a nenápadná. La Botteghina (pokladna) je malá restaurace s vlastním pivovarem v zrekonstruovaném prostoru a velkou střešní terasou. Zajímalo nás spojení tradiční kuchyně s moderní gastronomií. Děti byly zvědavé na jejich vyhlášenou pizzu a hned jak jsme se usadili na terase, naskenovali jsme na telefony QR kód přilepený na stolku - moderní variantu jídelního lístku. Vybrali jsme dvakrát půl metru pizzy, tady se jinak nepodává 😉. Já tedy pizzu většinou vynechávám, ale tentokrát jsem si objednala také a kombinace sardinské salsicci, pecorina a oliv mně moc chutnala. Dostali jsme také místní chléb Pane Carasau, kterému se pro křupavý zvuk říká Carta da Musica. Je to tenká placka pečená nadvakrát, která vydrží i půl roku.

Kluci pizzu dali. Zbytky našich holčičích porcí nám personál ochotně zabalil s sebou k večeři.   

Návštěvu Alghera jsme zakončili procházkou po hradbách. Bašty jsou hojně využívány k romantickým procházkám a výhledům na skalnatý mys Capo Caccia, který se zdvihá za zálivem Porto Conte. K mysu se dá doplout lodí a navštívit jednu z nejkrásnějších krápníkových jeskyní na Sardinii - Grotta di Nettuno. Ti zdatnější sem mohou sejít po 656 schodech (a pak je zase vyjít nahoru 😊).

V pozadí mys Capo Caccia.

A jen tak mimochodem: Sardinské lidové umění čerpá ze starých tradic. Dodnes je po ostrově rozšířeno košíkářství, tkalcovství, výroba koberců z ovčí vlny, zpracování korku a korálů ve šperkařství. K nám domů putoval košík z Castelsarda a pár drobností připomínajících letošní dovolenou.

Voňavé mýdlové citronky do prádelníku.

A trochu té parády od Medúzy.