Kamenné srdce Gallury

Božská šlápota - tak se Sardinii říká pro tvar ostrova, který připomíná otisk chodidla. Bohu prý zbylo při tvoření světa trochu bláta a tak je hodil do moře a zašlápl. Druhý největší italský ostrov je jen o trochu větší než Morava. Na rozdíl od čtyř milionové Moravy je Sardinie domovem pouhého 1,5 milionu obyvatel. Život tady nikdy nebyl lehký a dodnes patří k nejchudším italským regionům. Asi právě proto jsou Sardové umanutý, tvrdohlavý a srdnatý národ. 

Sardinie

Sardinie je ostrov protikladů. Vnitrozemí je hornaté a život se zde žije daleko tradičněji než při pobřeží. Říká se mu Ostrov pastýřů, ovčí stáda jsou součástí krajiny, ve které jako by se čas zastavil. Právě tady se vyprodukuje nejvíce ovčího sýra Pecorino. V kontrastu je k horám pobřeží s kilometry písečných pláží. Romantická zákoutí s bílým pískem a průzračným tyrkysovým mořem lákají turisty i investory. Budují se zde luxusní letoviska a od poklidného horského života se ten pobřežní výrazně liší. 

Jedinečnost Sardinie ocení ti, kteří hledají divoké hory, přírodní trekking s neopakovatelnými výhledy, různorodé pláže s koupáním i vodními sporty, ale má co nabídnout i milovníkům historie. Sardinie má bohatou minulost, střídali se tu vládci všech říší a států Středomoří a střídání různých vlivů formovalo zdejší kulturu a národ Sardů. Díky ostrovní izolovanosti si uchovali mnohé z lidového umění, řemesel, svůj jazyk i určitý odstup od ostatních Italů.

Gallura

Tradiční gallurské kroje.

Gallura je oblast severní Sardinie, od francouzské Korsiky ji odděluje úžina Bonifacio široká jen 11 km. Pobřeží Gallury je velmi členité s fjordy, útesy a ostrůvky. Krajinu charakterizují žulové skály a drsné hory. Mezi hlavní gallurská střediska patří přístavní Olbia, horské Tempio a hlavní město souostroví La Maddalena.

Pro ostrov je typická kultura Nuraghů. Nuraghové byli jedni z prvních obyvatel ostrova a moc toho o nich známo není. Tento tajemný lid stavěl neméně tajemné stavby zvané Nuraghe, které se staly symbolem ostrova. Dochovalo se jich po celé Sardinii víc než sedm tisíc, jaká byla ale jejich funkce se dodnes neví. Tajemné kamenné věže zakončené kopulí byly stavěny nasucho pouze z opracovaných kamenných bloků. Uvnitř byly rozděleny na několik částí a mohly mít i tři patra. Sloužily možná jako hrobky, chrámy, opevnění před útoky, ale třeba i jako strážní věže nebo observatoře.

Tento Nuraghe je blízko silnice do Castelsarda.

Tempio Pausania a Nuraghe Majori

Z přímořské nuly jsme od trajektu vystoupali až k 600 metrům nadmořské výšky do hor Monte Limbara. Kvalitní, ale klikatou cestou se nedalo jet příliš rychle a tak byl čas prohléhnout si středomořské rostliny lemující silnici. Fíkovníky, olivovníky, opuncie, cesmíny, myrty, vřesovce, rozmarýny a šalvěje výše střídají korkové duby s částečně oloupanou kůrou. "Pangejty" tolik odlišné od těch našich.

Korkový dub.

Nová kůra doroste za sedm let.

V Tempiu místní umělkyně nabízí šperky s použitím korku.

Obchody s korkovými předměty denní potřeby jsme viděli po celém severu Sardinie.

Náklaďák před námi sice zdržuje, ale oceňujeme výhledy na vysoké kopce a hluboká údolí. 

Pohled na Tempio.

Míříme do sardinského vnitrozemí do horského města Tempio Pausania. Prvně zamíříme na okraj města k cestě, kterou se dostaneme k Nuraghe Majori. O památku se starají dvě dívky, financují opravy ze vstupného a je vidět, že tento úkol vzaly jako své poslání. Vše nám vysvětlí, dokonce jsme dostali letáček v češtině a baterku. Jen prosí, abychom nesvítili na netopýry, kteří předešlý den v Nuraghu vyvedli potomstvo. Stavba Nuraghe stará 3500 let je zachovalá, stojí mezi korkovými duby, obklopena bujným horským lesem. Dá se vystoupat do patra a rozhlédnout se po horské krajině.

Centrum města Tempio je velmi půvabné a fotogenické. Domy jsou vystavěny z žulových kamenů, místního hlavního stavebního materiálu. Procházeli jsme se kamenným centrem města a nasávali místní pohodu. V sobotní poledne se ženy vracely z místního trhu a muži vysedávali na hlavních ulicích u skleničky červeného vína. Na naši potřebu se naobědvat se tvářili překvapeně, nevěřícně kroutili hlavou a z restaurací nás posílali pryč... otevřeno s jídlem bude až později odpoledne. Nakonec jsme sehnali alespoň food fast pizzu, vlastně pizzo buchtu. Tří centimetrová slaná buchta s povrchem jako pizza byla překvapivě dobrá a dokonce jsme si k jídlu mohli i sednout a v klidu je sníst. 

Poněkud překvapeně a neplánovaně jsme cestou z Tempia do Badesi "objevili" Valle della Luna - Měsíční údolí. Na fotce to nevypadá až tak působivě, ale když se před vámi otevře krajina se zvlněnými pahorky, širokým údolím a rozházenými balvany, které vypadají jako hrací kostky obrů, je to neskutečný pohled.

  

Capo Testa

Na samém severozápadě ostrova leží neobyčejný žulový mys, připomínající kamennou zahradu se sochami, jejichž krásný tvar má na svědomí větrná eroze. Obdivuhodné skalní útvary svažující se k moři skrývají několik nádherných pláží s jedinečným okolím. Žulu zde na své stavby těžili Římané, stejně jako o staletí později Pisánci a tak ji lze nalézt na sloupech římského Panteonu nebo na Náměstí zázraků v Pise. 

Je to vlastně ostrov uměle spojený s pevninou. Po obou stranách úzké pevninské šíje vedoucímu k mysu se rozkládají pláže. Parkujeme a vydáváme se směrem k majáku. Výšlap je to úchvatný, míjíme balvany, skály a skalní útvary, těšíme se pohledy na romantické zátoky a kobaltově modré moře. 

Na obzoru je už z dálky vidět maják mající zásadní význam pro navigaci v úžině Bonifacio. Cesta k novému i starému majáku je pohodlná, pokud se ale rozhodnete k podrobnějšímu prozkoumání či okružní cestě dlouhé asi 7 km, bez dobrých bot se neobejdete. A to Conversky nepovažuji za dobré boty 😉. 

Prolézat tudy dá celkem zabrat.

My jsme se vydali na okružní cestu, ale... stezka není NIJAK značená a je velmi snadné z ní sejít. Po dvouhodinovém slézání skal kolem majáku jsme se vykoupali v nádherné zátoce a vydali se zpět. 

Je to pro opravdu dobré turisty, vybavené navigací a dobrou fyzickou kondicí. Já "cifršpión" jsem toho měla dost i tak. Při odchodu nám všem píply esemesky... Vodafon nás vítal ve Francii 😀. Není divu, Korsika je odsud opravdu na dohled.

Úžina Bonifacio a Korsika.

Capo Testa je jednou z nejkrásnějších a nejoblíbenějších lokalit na Sardinii, proto doporučuji návštěvu spíš v odpoledních hodinách, kdy se dá zaparkovat až na konci cesty u majáku.  

A jen tak mimochodem: Z Itálie se nedá odjet bez nějaké té dobroty. Já toho vždycky vleču ažaž. Něco si nechám, něco rozdám rodině a kolegyním. Letos to byla klobása Salsiccia, sýry Pecorino a Provolone - vše sardo.

 

Sardinské víno Vermentino, místní pivo Ichnusa, Limoncello a pistáciový likér.

Pistáciový a kaštanový krém a všemožné citrusové marmelády. A taky artyčoky.

Něco na zub. Hlavně nesmí chybět zásoba lékořicových bonbonů a sardinské mandle v pistáciovém obalu.

A těstoviny, a olivový olej, a balzamiko, a pistáciové pesto, a kafe pro babičky. Letos jsem si udělala pěknou zásobu piniových oříšků (Pinoli). Bylo to jazykově náročné, pochopit se s prodavačkou v zelenině, ale nakonec to klaplo.