Nadávat a závidět

Už týden přemýšlím, jestli toto téma tahat na blog, ale jsem toho tak plná, že mně to nedá. Nerozumím tomu a dost možná, že tomu ani nechci rozumět. Páteční zážitek stál zato. Přicházím po ulici ke dvojici - šofér dodávky, něco přes třicet let a žena někde mezi čtyřicítkou a padesátkou. Co je spojovalo byla nadváha, která se už pohybovala v kategorii morbidní obezita. Už z dálky jsem slyšela, jak nadávají, že "My tady můžeme pochcípat hlady, ale všechno budeme cpát Ukrajincům." Tak předně... za celý svůj život, ať byl u vlády kdokoliv, jsem neslyšela, že by někdo pochcípal v naší zemi hlady. A potom... právě těmto dvěma by omezení přísunu jídla jen prospělo.

Řeknete si, že to byla náhoda, ale já bohužel stále častěji slyším poznámky o tom, jak si Ukrajinci vymýšlí, že chtějí jen nové věci, že chtějí bydlet jen v luxusních hotelech v Praze, jak dostávají zdarma byty, tisíce korun a místo ve školce přednostně. Všechno ze zaručeného zdroje Agentury jednapanípovídala. Na jednu stranu se vybralo na Ukrajinu rekordní množství korun a na druhou stranu jim to budeme závidět? Kolik dali ti, co jim to závidí a jen na ně nadávají, aniž by měli jakoukoliv vlastní zkušenost? To je opravdu naše společnost až tak hluboce rozdělená? Spousta otázek, na které odpovědi nejsou právě příjemné.

Vím, že některým lidem se nežije právě lehce. Ženy samoživitelky mají napočítané rohlíky, které mohou dětem dát a i sekáč je luxus, ale nemusely poslat syna do války, neumřel jim postřelený kojenec v náručí a ani jim nikdo nerozstřílel domov. Nemusely se trmácet tisíce kilometrů, aby mohly klidně usnout a neprobudit se hrůzou, co dnešek přinese. Zatím ne. A kdyby tato situace nastala, nebudou náhodou očekávat, že se o ně na útěku někdo postará?

V době, kdy jednomu moderátorovi zpráv po druhém dojetím selhává hlas, už vůbec nepochopím, proč někomu vadí, že na radnici visí ukrajinská vlajka nebo že ČT vysílá zprávy v ukrajinštině. Nikdo z nás by s uprchlíkem neměnil. Buďme rádi, že můžeme žít ještě relativně obyčejné životy a když nám slovo podpora a solidarita nic neříká, aspoň v sobě potlačme to charakteristicky české nadávání a závidění.

A jen tak mimochodem: V poslední době si často vzpomenu na seriál Konec velkých prázdnin. Byl o tom, jak čeští emigranti, a dost často ekonomičtí emigranti, hledali v 80tých letech v Rakousku nový život. A Rakousko a jiné západní země pomohli. Teď je situace jiná, horší a my máme co oplácet.