Únorové dny

Na letošní únor nebudeme vzpomínat rádi. To, čeho se svět obával, se bohužel stalo a Putin napadl Ukrajinu. Píšu Putin a ne Rusko, protože si myslím, že se jedná převážně o jeho ambice a řada našich i zahraničních politiků se může jen ptát, proč ho nechali zajít tak daleko. Tak daleko, že nelze udělat nic zásadního k zastavení celé této nesmyslné akce, dobré tak k uspokojení jednoho ega. 

Z počátku jsem byla zděšená, jak je to ještě dnes možné? Pak jsem byla opravdu hodně naštvaná na všechno ruské a hlavně na všechny Rusy. Teď už je mně jich jen líto, jsou na tom daleko hůř než my. V nebezpečí jsme všichni, ale my si na rozdíl od nich můžeme říct a napsat, co si myslíme a jak to cítíme. Oni, když to udělají, podepíší si tím objednávku do kriminálu, do gulagu nebo jak tomu teď říkají. Nyní cítím velkou bezmoc a beznaděj. Je strašné se dívat ve zprávách, jak ruský tank drtí osobní auto i s řidičem, jak se lidé můžou umačkat při útěku na nádražním nástupišti, jak děti ničemu nerozumí, ale už na to do smrti nezapomenou. 

Když to píšu, mám slzy v očích a přemýšlím, jestli bych našla sílu podat Tonimu pušku a řekla "Jdi!" jako Čapkova Matka. 

Covid nám ukázal, jak málo stačí, aby náš normální život se stal nenormální. Proč se z toho nepoučíme? Proč zase musíme balancovat na hraně mezi mírem a válkou. Pokolikáté už za ty tisíce let. Je lidstvo opravdu nepoučitelné a neschopné spolupráce? Když vidím bezmoc OSN vydat jen prohlášení, které by odsuzovalo válku, tak asi ano. Važme si každého obyčejného dne, který prožíváme, protože zítra může být všechno jinak, jak jsme toho v posledních dvou letech svědky.  

Můj únor byl opět velmi pracovně náročný. S covidem spojené karantény a izolace mě zaměstnaly na plný úvazek a na práce spojené s uzavřením roku bylo velmi málo času, nicméně se udělat musely taky. Práce to byla skutečně vyčerpávající, protože covid se v našem okrese rozjel až v druhé půlce února a v současnosti je tady situace asi nejhorší od začátku pandemie. 

Tolik ukončených neschopenek za jeden měsíc jsem ještě neměla.

Doma se snažím hodně odpočívat. Měla jsem v plánu úklid, ne ten každotýdenní, ale takový ten, který se přes zahradní sezónu odkládá až na dobu, kdy zahrada spí a je víc času přebrat skříně, šuplíky, vytřít a vydrhnout kuchyňskou linku. Nekonalo se, nebyla energie. Snažila jsem se dělat si radost a užít si těch pár hodin, které jsem byla doma.

Jídelnu jsem po lednových krajkách v únoru převlékla do bílé. Venku moc bílo nebylo, tak aspoň tady.

Začala jsem plánovat novinky na zahradu... rozšířila jsem sbírku jiřin, rajčat se zdá budeme mít letos taky dost a už jsem i udělala inventuru ve skleníku, kde přezimuji nádobové rostliny. Jsem už zkrátka natěšená.

Včera jsem už obhlídla nabídku jarních kytiček v zahradnictví a logicky jsem s prázdnou neodešla.

Vařila jsem a pekla osvědčené i nové recepty, občas jsem i stihla něco vyfotit. Nestihla jsem Tiramisu dort mamce k narozeninám, ale řezy do práce, chléb podle Helenky a citronovou Pavlovu tady mám k ochutnávce.

V únoru už začaly farmářské trhy a protože počasí mimořádně přálo, byla to moc pěkná procházka.

Den před mými narozeninami jsem si ráno pustila ČT24 s přímým vstupem z Kyjeva a bylo mně jasné, že na nějaké velké slavení nálada nebude. Nakonec jsme jen na oběd pozvali manželovu maminku a chvilku poseděli. Moje mamka se po úraze ještě dává do pořádku a se zbytkem rodiny to oslavíme později, až bude víc klidu.

Anemonková kytice od manžela. Tyto sasanky z květinářství mám moc ráda. 

Radost mně udělaly i další dárky a jedno papírové přání, které došlo z Německa. To už se mně opravdu dlouho nestalo a je to škoda. Dostala jsem spoustu přání na mobil nebo do mailu, ale papír je papír.

Únor patří Andreovi. Obdivuji ho a poslouchám dlouho. Úžasný člověk, který se postavil nepříznivému osudu. Ráda ho poslouchám na youtube a CD jsou obě pěkná. Believe o chlup pěknější.

A jen tak mimochodem: Zatím se držím a detektivky a thrilery ignoruji. V únoru mne zaujala na HGTV Martha Stewart, tentokrát v roli logdownové zahradnice. Také bych v osmdesáti chtěla mít tolik energie. 

Martha to zná nejlíp. Tak se pořad jmenuje 😉.

Ke spolupráci si přizvala i mého nejoblíbenějšího blonďáka - Richarda Gera

Na TV Mňam jsem objevila i Máju, která má velmi inspirativní recepty, které už testuji ve své kuchyni.

V Májině kuchyni.

Doufám a věřím, že březen přinese do našich životů novou naději a klid.