Vyrůstala jsem v době, kdy většina z nás byla vychovaná ve stylu makej a nekecej. Dětství a dospívání na statku byla tvrdá škola života. Nechtěla jsem život ve dřině jako měli rodiče a tak jsem se snažila učit se nejlíp co to šlo, a svůj život vést jinou cestou. I když jsem měla velmi dobré studijní výsledky, ve studiu na vysoké škole jsem už nepokračovala. Dnes už vím, že to byla chyba, ale už jsem se chtěla osamostatnit a odstěhovat se z rodného domu. A to bez vlastního výdělku nešlo.
Tvrdá výchova byla v zaměstnání výhodou. Nadřízení brzy poznali mé pracovní nasazení a pramalé kladení odporu. Vedlo to k tomu, že jsem postupovala brzy a bez problémů v kariérním žebříčku, aniž bych se sama někam drala.
Na druhou stranu jsem dostávala víc náročnějších úkolů. "Však ty to zvládneš, ty jsi šikovná."
Jako bonus se vždycky našel nějaký/á kolega/yně nebo bývalí životní souputníci, kteří toho využívali. Poslední srážka s takovýmto toxickým stvořením doplněná pracovní šikanou, vedla k mému naprostému fyzickému a především psychickému vyčerpání. Člověk to byl extrémně zlý a chamtivý. Naštěstí nebyl příliš inteligentní a podřezal si větev sám pod sebou. Pochopila jsem, že všechno, co se stalo, mělo svůj důvod a posunulo mě to zase o kus dál. Každá životní zkouška mě snad dělá silnější a odolnější. Prostě... všechno špatné je k něčemu dobré.
Proč to všechno píšu? Někdy je potřeba myslet hlavně na sebe. Přestat být přehnaně zodpovědná se smyslem pro povinnost. A už vůbec v sobě neživit pocit, že vydržím všechno. Prostě potlačit tu výchovu a komunismus v sobě a nebát se ozvat. Nechat věci plynout, stále všechno neřešit a pokud to jde, převelet práci i zodpovědnost na druhé - doma i v zaměstnání.
Přece jen jsem už velká holka a nemám zapotřebí nechat na sobě dřevo štípat. Nalézt sebevědomí je běh na dlouhé trati, ale kdy, když ne teď?
Budu ráda, když mně do komentářů napíšete své zkušenosti a rady, jak se z hodné holky stát sebevědomou dospělou ženou.
A jen tak mimochodem: Závěrem trochu humoru... Znáte novou kancelářskou hierarchii?
Dnes ve firmě najdeme Kočeny - mladé, pěkné a ambiciózní.
Dále tady máme Holčiny - také mladé, už ne tak ambiciózní, pomáhající Kočenám k vytyčeným cílům.
A nakonec tu jsou Kolegyňky - to jsou ty starší, zkušené, spolehlivé, co všechno odedřou.
Našly jste se?
Já vzhledem k věku už můžu být jen kolegyňka :D. S delegováním mám problém (syndrom "udělám si to nejlíp", přitom v oddělení mám šikovné kolegy resp.převážně kolegyně), ikdyž vím, že je to chyba. Se sebevědomím taky bojuju, ale už si umím občas říci "jsi v tom dobrá" i přesto, že vím, že bych mohla být lepší.
OdpovědětVymazatDíky za zamysšlení a hezký den
Stáňo, mně delegování dělalo taky velké problémy. Doma i v práci. Už se ale nesnažím být za superženu a klidně poprosím nebo zavelím :-) a prací zaúkuluji někoho jiného. Jasně, že nejlíp si to udělám sama, ale oni se to taky naučí.
VymazatHodně úspěchů ti přeji. Jitka
Jituško,v tomhle ti moc neporadím.V důchodě jsem už 14 let.Taky jsem byla vždy hodná holka,ale uměla jsem se ozvat a prosadit svou.Do důchodu jsem odešla v pravý čas.Začala tam dělat karieru mladá kolegyně,začala studovat vysokou školu a stávající vedoucí vypíchala.Začalo tam velmi ošklivé období,to mi sdělovala děvčata,co jsem s něma pracovala.Na práci,ale vzpomínám ráda,dělala jsem účetní výdajů na úřadě a práce mě bavila.A nakonec i ve fajn kolektivu.
OdpovědětVymazatMěj se hezky
Jituško, dobrý kolektiv, který si rozumí, pomáhá si a má pochopení je nejdůležitější. Já mám teď štěstí na kolegyně a jsem tomu ráda, protože to tak vždy nebylo a šla jsem do práce se sevřeným žaludkem.
VymazatMěj pěkný večer. Jitka
Jitu, já jsem teď další kategorie - parťák. Ale trvalo to, než jsem došla až sem. Určitě jsem byla vždycky ta hodná holka, na kterou se dalo spolehnout, ta co neumí práci delegovat a umí si všechno udělat nejlíp sama (to mi tedy zůstalo). Po mateřské s Adamem jsem nastoupila na půl úvazku do práce, kde mě to nesmírně bavilo, byli tam příjemní kolegové, ale šéf - majitel firmy... Tenkrát jsem si řekla, že na mě už nikdy nebude žádný chlap řvát. Teď mi už roky šéfuje manžel, máme vymezené mantinely a nestěžuji si.
OdpovědětVymazatRadit ti nebudu. Sama vím, jak dlouho mi trvá, než něco změním.
Myslím na tebe a přeji hezkou neděli, Helena
Helenko, taky jsem dělala po revoluci v podobné firmě. Přešlo nás tam několik a do roka jsme byli pryč. Pan majitel pojal kapitalismus zvláštním způsobem a taky jsem si tenkrát řekla, že pro takového člověka pracovat nebudu.
VymazatPřeji ti hodně spokojenosti i do dalších let. Jitka
Jituško, já nespadám úplně ani do té třetí kategorie, ale prožila jsem toho hodně, bylo by to na román. Neměla jsem syndrom hodné holky, ale na vedoucím postu jsem si spoustu věcí raději udělala sama, protože jsem nebyla spokojená s výsledkem. Měj pohodovou neděli.
OdpovědětVymazatKdybych uměla stát se sebevědomou tak bych se teď měla mnohem líp. Uměla bych říct lidem kteří pro mě hodně znamenali že jsou pro mě opravdu nezbytní, v práci bych dokázala jednoho takového zlého a nenávistného člověka odkázat jednou pro vždy do patřičných mezí. Ale jelikož jsem celý život jen "ta hodná" holka bojuju celý život s pastí do které jsem se chytla.
OdpovědětVymazatVendy, já ani tak nemám problém se sebevědomím (už ne), ale neumím si říct třeba o zvýšení platu i když vím, že si jej zasloužím. Nebo říct něco opravdu nepříjemného, o čem vím, že se to druhé straně nebude líbit. S tím bojuji stále, ale taky to má vývoj. Tak snad...
VymazatJe mně líto tvé situace, ale nikdy není pozdě. Tak třeba se s tím dá něco dělat. Je dobře, že si to uvědomuješ.
Vždycky jsem byla ta hodná holka. Byla jsem poslušná, obětovala se pro ostatní, neuměla jsem se ozvat, když mi někdo ubližoval. Jen jsem tiše trpěla. Vydržela jsem všechno. Tvrdou výchovu v dětství, dvě problematická manželství i šikanu na pracovišti. začalo se to negativně projevovat na mém zdraví. Řekla jsem si dost. Přestala jsem být zaměstnanec a jsem OSVČ. Z manželství jsem odešla. A začala jsem studovat na psychoterapeutické fakultě. Kvůli sobě, ne proto, abych se tím živila. Tam jsem se naučila být " zdravě sobecká ". Už 12 let žiju svůj život a jsem spokojená. Chce to jen udělat ten rozhodující krok, protože ten za Vás nikdo neudělá....jen Vy sama.
OdpovědětVymazatPřeji hezký den I.
Iveto, já mám velké štěstí v rodině a hlavně mám manžela, na kterého se můžu spolehnout a je mi velkou oporou. Bylo tomu tak hlavně, když jsem měla velké problémy v práci a den dva mě dělily od výpovědi. Nemíním se nechat ničit zlým člověkem. Nakonec to dopadlo jinak a opět se potvrdilo mé životní krédo "Všechno špatné je k něčemu dobré" jen to chce někdy čas, abychom to pochopili.
VymazatDěkuji za Váš podnětný příběh, je neskutečné, čeho jste dosáhla.
Přeji hodně sil a užívejte života. Jitka
Jak píše Iveta shora - jen Vy sama rozhodujete.....také jsem si tím prošla a nakonec skončila jako "osoba spolupracující" a zřídila jsem si malý rodinný psí hotel. Z kancelářské myšky hlídací teta psů. A všichni jsme byli nadmíru spokojení, já-v práci vlastní paní, klienti spokojeně odjeli na dovolenou či lázní a psí miláčci byli v sedmém nebi z paneláku na zahradě s gaučem "po pacce". A já nakonec nesmutnila, že nám odešel psí parťák do psího ráje. Chce to odvahu a najít své místo na větě. Přeji hodně síly a odvahy. Z Jizerek zdraví Olina
OdpovědětVymazatOlinko, děkuji za další podnětný příběh. S Vašimi slovy musím souhlasit. Už jsem si jednou zkusila podnikat a zjistila jsem, že to není právě moje parketa. Teď jsem v práci spokojená, jen mě občas vytočí nějaká ta Kočena se sebevědomím až do nebe.
VymazatDěkuji a posílám pozdrav z Moravy. Jitka
"Myslet na sebe" už umím- vždyť už jsem ta kolegyňka))) Všichni jsme nahraditelní. A s některými lidmi to prostě jinak nejde, než je odpinknout a říct dost. Člověk musí dokázat říct NE!!!! Nedej se! Držím palce.
OdpovědětVymazatEvi, je to tak. Nejtěžší je každodenní škola života, že? Jsem v práci už 36 let a ty poslední roky jsou lidi na sebe hodně nepříjemní.
VymazatDíky a měj pohodový týden. Jitka