Den osmý: pátek 23. 8. 2019 Cypřišové Bolgheri
a bouřlivé Baratti
95 km, 27 - 19˚C oblačno, větrno,
bouřka
Dnes jsme měli v plánu koupání na pláži Baratti, kterému prý říkají toskánský Karibik. Jenže ... celou noc fičelo a ráno bylo
zataženo, podle předpovědi měly být odpoledne bouřky. Plážové věci hodíme do kufru a volíme tedy zatím blízké cíle, podle počasí se dál rozhodneme. Do Bibbony to máme pár kilometrů. I když tam nic moc není k obdivování,
těžko sháníme místo k zaparkování.
Po krátké procházce odjíždíme do 5 km vzdáleného Bolgheri. Na třetím bezplatném parkovišti máme štěstí a jediné volné místo je naše. Je celkem jedno jestli je parkoviště placené nebo zdarma, místo se stejně shání těžko. Vracíme se kousek ke Castello di Bolgheri, samotný hrad navštívit nelze, protože je v soukromém vlastnictví.
Procházíme se tedy alespoň po malinkém městě, soustředěném na turisty. Množství turisticky zaměřených obchůdků nabízí kde co, ale za vyšší ceny.
V roztomilé kavárně jsme si dali kávu a zmrzlinu za 2,50 €. Vynikající citronový sorbet, sorbet z oranžového melounu snad ještě lepší a Tiamo Bolgheri (smetanovo-pistáciovo-sušenková). Tiamo je jasný favorit na nej zmrzlina letošní dovolené. Nakonec jsem neodolala a koupila pruhované nudle, které měla ve svém pořadu i Nigella Lawson, moje oblíbenkyně.
Doufám, že je domů přivezeme celé. Nehodlám je totiž vařit a budou sloužit jako dekorace do kuchyně. Chuťově by stejně asi nebyly nic extra, ale ten barevný pouťový efekt je zajímavý. Celé centrum je pěší zóna, aspoň si to myslíme. Jenže při výjezdu nás směrovky vedou přes jednu ze dvou ulic plných turistů. Vyjíždíme branou v hradní věži a nedočkavě se blížíme k hlavní atrakci tohoto městečka. Viale dei Cipresi vede z Bolgheri k silnici SS1 Aurelia. Je dlouhá 5 km a hlavně je to nejdelší cypřišová alej v Toskánsku. Projíždíme, zastavujeme, fotíme. A s námi všichni ostatní. Nádhera.
Při výjezdu na kruhovém objezdu odbočujeme směrem na San Vincenzo po staré Aurelii, lemované obrovskými piniemi, duby a platany. Nacházíme jednu překrásnou, ale soukromou alej, kterou jsme zahlédli z dálnice. Zastavujeme a chystáme se vyfotit nějak skrz bránu. Vtom se brána otevírá a z přijíždějícího auta se na nás usmívá mladá Italka a ukazuje, že si máme jít fotit. Konečně taky někdo sympatický. Fotíme, děkujeme. Odfrčí, zavře bránu, další zájemci o foto už mají smůlu.
Počasí na koupání nevypadá, ale rozhodli jsme si Baratti alespoň prohlédnout. Pokračujeme až do San Vincenza, obloha se zatahuje čím dál víc, dokonce začíná poprchat. Podle úprku velkého množství turistů a kolony aut dlouhé několik kilometrů, odhadujeme natřískanost místních pláží. I přes odjezd tolika aut, není vidět žádné volné parkovací místo. Zahlídneme tyrkysovou pláž, ale pokračujeme směrem na Golfo di Baratti. Čím víc se blížíme k Populonii, tím prší silněji, až lije, že stěrače nestíhají. Konečně jsme zde. Silnice vede přímo kolem pláže, parkujeme na sice teď už poloprázdném, zato blátivém bezplatném parkovišti. Spodní řada aut už stojí pěkně ve vodě, která stéká ze svahu, k těm se suchou nohou nikdo nedostane. Blesky lítají do moře i okolních mysů. Jakmile přejde nejhorší liják, bereme deštníky a foťák a vyrážíme fotit. Fotky s prázdnou Baratti v srpnu a v poledne – no kdo to má? Pláž je sice dlouhá, ale široká maximálně 3 m, takže se leží všude kolem, kde je zválená tráva. Asi bude, podle upozornění na ceduli, i poměrně brzy hloubka, takže pro děti to vhodné moc nebude. No, nakonec jsme rádi, že jsme tady, když je škaredě. Musí tady být taky hlava na hlavě.
Po krátké procházce odjíždíme do 5 km vzdáleného Bolgheri. Na třetím bezplatném parkovišti máme štěstí a jediné volné místo je naše. Je celkem jedno jestli je parkoviště placené nebo zdarma, místo se stejně shání těžko. Vracíme se kousek ke Castello di Bolgheri, samotný hrad navštívit nelze, protože je v soukromém vlastnictví.
Procházíme se tedy alespoň po malinkém městě, soustředěném na turisty. Množství turisticky zaměřených obchůdků nabízí kde co, ale za vyšší ceny.
V roztomilé kavárně jsme si dali kávu a zmrzlinu za 2,50 €. Vynikající citronový sorbet, sorbet z oranžového melounu snad ještě lepší a Tiamo Bolgheri (smetanovo-pistáciovo-sušenková). Tiamo je jasný favorit na nej zmrzlina letošní dovolené. Nakonec jsem neodolala a koupila pruhované nudle, které měla ve svém pořadu i Nigella Lawson, moje oblíbenkyně.
Doufám, že je domů přivezeme celé. Nehodlám je totiž vařit a budou sloužit jako dekorace do kuchyně. Chuťově by stejně asi nebyly nic extra, ale ten barevný pouťový efekt je zajímavý. Celé centrum je pěší zóna, aspoň si to myslíme. Jenže při výjezdu nás směrovky vedou přes jednu ze dvou ulic plných turistů. Vyjíždíme branou v hradní věži a nedočkavě se blížíme k hlavní atrakci tohoto městečka. Viale dei Cipresi vede z Bolgheri k silnici SS1 Aurelia. Je dlouhá 5 km a hlavně je to nejdelší cypřišová alej v Toskánsku. Projíždíme, zastavujeme, fotíme. A s námi všichni ostatní. Nádhera.
Při výjezdu na kruhovém objezdu odbočujeme směrem na San Vincenzo po staré Aurelii, lemované obrovskými piniemi, duby a platany. Nacházíme jednu překrásnou, ale soukromou alej, kterou jsme zahlédli z dálnice. Zastavujeme a chystáme se vyfotit nějak skrz bránu. Vtom se brána otevírá a z přijíždějícího auta se na nás usmívá mladá Italka a ukazuje, že si máme jít fotit. Konečně taky někdo sympatický. Fotíme, děkujeme. Odfrčí, zavře bránu, další zájemci o foto už mají smůlu.
Počasí na koupání nevypadá, ale rozhodli jsme si Baratti alespoň prohlédnout. Pokračujeme až do San Vincenza, obloha se zatahuje čím dál víc, dokonce začíná poprchat. Podle úprku velkého množství turistů a kolony aut dlouhé několik kilometrů, odhadujeme natřískanost místních pláží. I přes odjezd tolika aut, není vidět žádné volné parkovací místo. Zahlídneme tyrkysovou pláž, ale pokračujeme směrem na Golfo di Baratti. Čím víc se blížíme k Populonii, tím prší silněji, až lije, že stěrače nestíhají. Konečně jsme zde. Silnice vede přímo kolem pláže, parkujeme na sice teď už poloprázdném, zato blátivém bezplatném parkovišti. Spodní řada aut už stojí pěkně ve vodě, která stéká ze svahu, k těm se suchou nohou nikdo nedostane. Blesky lítají do moře i okolních mysů. Jakmile přejde nejhorší liják, bereme deštníky a foťák a vyrážíme fotit. Fotky s prázdnou Baratti v srpnu a v poledne – no kdo to má? Pláž je sice dlouhá, ale široká maximálně 3 m, takže se leží všude kolem, kde je zválená tráva. Asi bude, podle upozornění na ceduli, i poměrně brzy hloubka, takže pro děti to vhodné moc nebude. No, nakonec jsme rádi, že jsme tady, když je škaredě. Musí tady být taky hlava na hlavě.
Vracíme se do Ceciny na poslední
nákup a pak už balit do Bibbony.
A jen tak mimochodem: Ceny benzínu.
Nejlevnější benzín jsme viděli u staré Aurelie v Donoraticu. Litr za 1,40
€. V celé Itálii se cena pohybuje 1,50 – 1,60 €. V Rakousku na
dálnici jsou ceny stejné nebo ještě horší, takže takové to poslední tankování
před italskou hranicí nemá moc smysl. WC jsme platili v Mikulově 10 Kč,
všude v Rakousku 0,50 €, v Itálii jsou zdarma, platili jsme jen
v Pise 0,50 € (děti zdarma), ale ty teda byly luxusní.
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za vaše komentáře.