Byl první máj

 ... byl lásky čas. Doufám, že jste si dnešní slavnostní a slunečný den užili tak hezky jako my. Dost jsme zahradničili, v podvečer se prošli městem a i na polibek pod rozkvetlou třešní se dostalo. Prvomájová výzdoba byla letos trochu míň okázalá, ale v této době potěšila. 

 

Přemýšlela jsem, jaké verše by se dnes na blog hodily. Těch budovatelských jsme si užili dost a na "hrdliččin zval ku lásce čas" už jsme poněkud velcí. A tak jsem dnes sáhla po verších Michala Horáčka, které tak působivě zhudebnil Petr Hapka a za pomoci Lucie Bílé ji nazpíval nezapomenutelným způsobem. 

Dívám se, dívám

Dívám se. Dívám – a ty spíš.
Matně se leskne malý kříž.
Stoupá a klesá tvoje hruď.
A já si říkám: Bůh jen suď,
zdali, až jednou blýskne se
a vítr liják přinese,
vezmeš mě k teplu pod svůj plášť.
Ach, zda to pro mě uděláš?

Když budu sedět nehnutě
a zase znovu zklamu tě
svým dojmem, že jsem na poušti
a že mě štěstí opouští,
zeptáš se: „Kam jsi oči dal?
Tvá šťastná hvězda svítí dál!
Jdi za ní, já tu držím stráž…“
Tak se ptám, zda to uděláš,
pro mě uděláš.

Co když se těžce zadlužím?
I ten kříž prodáš? Co já vím…
Když mě mé masky unaví,
stáhneš mě k sobě do trávy
a klidně řekneš hroznou lež:
„Na svoje léta hezkej jseš.
Před sebou ještě všechno máš…“
Ach, zda to pro mě uděláš?

Co když mě zapřou přátelé
a budu s cejchem na čele
podroben strašné žalobě?
Vzkážeš mi: „Stojím při tobě.
Jediná vždycky budu stát
i když ti celý svět dá mat.
Věřím ti všecko. Braň se, snaž…?“
Tak se ptám, zda to uděláš.

Stoupá a klesá tvoje hruď,
tak spolehlivě jako rtuť,
na teploměru našich dní.
Ráno svět zuby vycení
a mně se mnohé nezdaří.
Ale tvé prsty po tváři
mi zvolna přejdou, každý zvlášť.
Vím, že to pro mě uděláš.

Vím, že to pro mě uděláš.
Všechno uděláš.

A jen tak mimochodem: Myslím, že naše lásky vždy rády uslyší, že na svoje léta krásnej jseš. Jen jim to musíme říkat častěji.