Duben na zahradě

Díky letošnímu chladnému jarnímu počasí má moje květena výrazné zpoždění. Cibuloviny teprve začaly zvolna rozkvétat a i ostatní trvalky, trávy a keře se jen nesměle začínají probouzet k životu. Do konce dubna jsem neměla ani jedno semínko zeleniny v zemi a hurá akce nastala až o prvním májovém svátku. Nicméně mně každý nový kvítek dělá radost a jak mám chvilku, běžím ke svému zahradnímu terapeutovi. 

Čemeřice stále bohatě kvetou.

Konečně se objevily první narcisky

Dost je jich poschoďových.

A první tulipány a pryšec polychroma.

Hyacinty jsou z dekorací minulých let.

Sasanky se mně šíří poněkud neorganizovaně.

Letní bledule

Letitý pieris.

Tavolník je zjara barevně nejhezčí.

Muchovník bohatě kvete, ovoce nemá žádné.

Nektarinka.

Připravená sadba rajčat.

A jen tak mimochodem: Každoročně hrajeme zahradní hru "Najdi číču". Díky "maskování" to někdy není až tak lehké.

Byl první máj

 ... byl lásky čas. Doufám, že jste si dnešní slavnostní a slunečný den užili tak hezky jako my. Dost jsme zahradničili, v podvečer se prošli městem a i na polibek pod rozkvetlou třešní se dostalo. Prvomájová výzdoba byla letos trochu míň okázalá, ale v této době potěšila. 

 

Přemýšlela jsem, jaké verše by se dnes na blog hodily. Těch budovatelských jsme si užili dost a na "hrdliččin zval ku lásce čas" už jsme poněkud velcí. A tak jsem dnes sáhla po verších Michala Horáčka, které tak působivě zhudebnil Petr Hapka a za pomoci Lucie Bílé ji nazpíval nezapomenutelným způsobem. 

Dívám se, dívám

Dívám se. Dívám – a ty spíš.
Matně se leskne malý kříž.
Stoupá a klesá tvoje hruď.
A já si říkám: Bůh jen suď,
zdali, až jednou blýskne se
a vítr liják přinese,
vezmeš mě k teplu pod svůj plášť.
Ach, zda to pro mě uděláš?

Když budu sedět nehnutě
a zase znovu zklamu tě
svým dojmem, že jsem na poušti
a že mě štěstí opouští,
zeptáš se: „Kam jsi oči dal?
Tvá šťastná hvězda svítí dál!
Jdi za ní, já tu držím stráž…“
Tak se ptám, zda to uděláš,
pro mě uděláš.

Co když se těžce zadlužím?
I ten kříž prodáš? Co já vím…
Když mě mé masky unaví,
stáhneš mě k sobě do trávy
a klidně řekneš hroznou lež:
„Na svoje léta hezkej jseš.
Před sebou ještě všechno máš…“
Ach, zda to pro mě uděláš?

Co když mě zapřou přátelé
a budu s cejchem na čele
podroben strašné žalobě?
Vzkážeš mi: „Stojím při tobě.
Jediná vždycky budu stát
i když ti celý svět dá mat.
Věřím ti všecko. Braň se, snaž…?“
Tak se ptám, zda to uděláš.

Stoupá a klesá tvoje hruď,
tak spolehlivě jako rtuť,
na teploměru našich dní.
Ráno svět zuby vycení
a mně se mnohé nezdaří.
Ale tvé prsty po tváři
mi zvolna přejdou, každý zvlášť.
Vím, že to pro mě uděláš.

Vím, že to pro mě uděláš.
Všechno uděláš.

A jen tak mimochodem: Myslím, že naše lásky vždy rády uslyší, že na svoje léta krásnej jseš. Jen jim to musíme říkat častěji.

Rudice - klidná část Moravského krasu

Konečně vláda a počasí dovolili malý výlet. Nejeli jsme daleko, blízko nás je Moravský kras. Vyhnuli jsme se exponované části s propastí Macocha a zamířili jsme severně od Macochy k vesnici Rudice. Je to obec s železářskou a hornickou tradicí, železná ruda se tady těžila už v 10.století. Jsou tady tři významné turistické cíle, které stojí za to vidět. 

Na okraji obce jsou dvě velká parkoviště, kde jsme pohodlně zaparkovali a vydali se prohlédnout si bývalý kaolínový lom Seč u Rudice. Lom je oficiálně veřejnosti nepřístupný, ale už se zde netěží a tak jsou návštěvníci tolerováni. Hned jak se nám otevřel pohled na jámový lom velikosti 350x200 metrů, hluboký kolem 50 metrů, měli jsme dojem, že jsme někde v daleké cizině. 

Lom hraje barvami, kaolínové jíly a písky v odstínech bílé, žluté, oranžové a okrové přechází až do železité červenohnědé. 

Za tu barevnost může pestrá geologická minulost rudických vrstev. Celý lom je orámovaný lesní zelení, kterou vede okružní cesta nebo spíš pevný chodník kolem celého lomu. Do prostoru dna se dá sestoupit cestou na protější straně. 

Ozdobou celého lomu jsou dvě mělká mléčně kalná jezírka, jejichž voda je  promíchaná s kaolínem. Úžasná podívaná. Hned jsem si vzpomněla na seriál Labyrint a na toho ukřižovaného chudáka, který zbytek svého života prožil právě tady. V rudickém okolí se natáčela i pohádka Sedmero krkavců, Sněžný drak a další televizní pořady.      

Přirozenou dominantou vesnice je větrný mlýn holandského typu. Je v něm umístěno muzeum, kde se návštěvník, až to půjde, dozví zajímavosti z historie obce, hornictví, hutnictví, speleologie a mineralogie.

A jen tak mimochodem: U větrného mlýna začíná 7 km dlouhá naučná stezka Rudické propadání. Vede do kouzelného skalnatého údolí Kolíbek s archeologickým nalezištěm. Nedaleko v lese je už vidět Jedovnický potok, který se náhle propadá a vody potoka postupně padají do hloubky 90 metrů a tvoří jeden z našich nejvyšších jeskynních vodopádů. Potok systémem jeskyní teče 12 km a na povrch vytéká u Býčí skály nedaleko Adamova. My jsme tentokrát nešli až k propadání, ale určitě stojí za to tento výjimečný jev vidět.

Tvarohový koláč s višněmi

Minule jsem zpracovávala poslední loňská jablka a dnes jsem zalovila v mrazáku. Průběžně se mu snažím odlehčovat a nasyslené letní zásoby zpracovat. Často dělám Babiččin táč, kam dávám nejraději švestky v kombinaci s rybízem. Dnes na mě vykoukl sáček s mraženými vypeckovanými višněmi. Nechala jsem jej rozmrazit a přidala jsem je do moc dobrého a jednoduchého tvarohového koláče. Višně se můžou zaměnit za třešně nebo jahody. Určitě by byl dobrý i s rybízem nebo ostružinami.

Tvarohový koláč s višněmi

Korpus:
200 g hladké mouky (může být i špaldová hladká)

80 g másla

70 g moučkového cukru

1 lžíce vanilkového cukru

špetka soli

1 vejce

Náplň:

500 g tvarohu (2x kostka)

200 g moučkového cukru nebo alternativního sladidla

1 lžíce vanilkového cukru

1 vanilkový pudinkový prášek 

2 vejce

250 ml mléka

višně nebo jiné čerstvé či mražené ovoce

Na vále vypracuji těsto a hned namačkám do vymazané koláčové nebo dortové formy. Vytáhnu i do boku, aby se vytvořily okraje.

Všechny přísady na náplň dobře prošlehám a naliji na korpus. Pokladu višněmi a peču na 180˚C asi hodinu. Pokud je forma menší a koláč vyšší, peče se déle, klidně i hodinu a půl. Mně se osvědčila teflonová forma na koláč s odnímatelným dnem.

Po vychladnutí jsem jen pocukrovala a volala mlsouny 😋

A jen tak mimochodem: Já celkem nerada peču tento typ koláčů. Linecké těsto se musí dělat rychle, nechat vychladit, předpéct s fazolemi, může se zvednout ...  Tato varianta vyjde vždy perfektně, dělá se jednoduše, rychle, peče se vše současně, šetřím tím čas a hlavně nejde poznat, že jsem vlastně pohodlná pekařka 😉