Ostuni - kousek do nebe

Ostuni je v top pětce nejkrásnějších italských bílých měst. Leží na rozhraní Itrijského údolí a Salenta, na dohled od Jadranského moře. Nabízí krásné výhledy na okolní olivové háje a opevněné statky "masérie", mimořádnou večerní atmosféru, krásné historické památky a dokonce Dveře do nebe.

 

 

  

 

Město je bohaté na historii, od prastarých messapijských památek z doby kamenné až po ty z následného normanského, švábského a španělského panování.  

 

  

  

 

 

Ještě jsem se nezmínila, proč jsou vlastně ta krásná města bílá. Má to hned několik důvodů. Vápnem natřené domy na bílo dobře odráží sluneční světlo, což se v tomto horkém regionu hodí. Vápno bylo levné a bylo jej v regionu dostatek. A konečně se osvědčilo jako dobrá desinfekce v době morové nákazy. 

 

  

 

 

 

Město má v zimě asi 30 tisíc obyvatel, ale v létě může jako vyhlášená turistická destinace zvětšit svou populaci až na 200 tisíc. 

 

  

  

 

  

Zachovává si fascinující historické centrum s úzkými uličkami, šlechtickými paláci a majestátním sloupem sv. Oronza. Dnes je Ostuni vyhledáváno turisty pro své kouzlo, kulturu a pohostinnost.  

 

 

 

 

Většina budov v historické části slouží převážně turistickému ruchu a proměnila se v hotely, restaurace, bary, obchody atd. Trvale obydlené jsou jen některé domy a je jich rok od roku méně. 

 

  

 

  

 

 

Historie Ostuni sahá až daleko do doby kamenné. Úrodné přímořské nížiny poskytovaly dostatek živobytí a mírný pahorek zase bezpečné útočiště s rozhledem do okolí. Právě okolo tohoto 200 metrů vysokého kopečku v průběhu staletí a tisícletí vyrostlo Ostuni tak, jak je můžeme poznat dnes.

 

  

 

 

   

 

My jsme bez problému zaparkovali blízko centra a první, kam jsme dorazili, bylo ústřední náměstí Piazza della Liberta s františkánským klášterem - dnes radnicí a kostelem sv. Františka z 13. století. Spolu s katedrálou tvoří charakteristické panorama města. 

Co nelze přehlédnout, je sloup sv. Oronza - Obelisco Sant´Oronzo patrona města, kterému byla v 17. století připsána zásluha na ukončení epidemie moru.

 

 

 

Po Via Cattedrale jsme se ponořili do labyrintu uliček Starého města, které kdysi vedly k pěti branám zasazených do hradeb obklopujících město. Dodnes se zachovala velká část hradeb a osm aragonských obranných věží.   

 

  

 

 

 

 

Via Cattedrale je vlastně jediná ulice, která vede až na vrchol kopce a je průjezdná pro auta, skútry a turistické tuk-tuky. Je plná obchůdků a je na ní skutečně živo. Všechny uličky, které z ní odbočují, se po nějaké chvíli stanou slepými, úzkými nebo se schody.  

 

  

 

 

 

 

 

Naštěstí není dlouhá a za chvíli se každý ocitne na vrcholu citadely, kde stojí nejvýznamnější památka Ostuni - Katedrála Nanebevzetí Panny Marie. 

 

Kupole s keramickými taškami.

 

Katedrála není velká a navíc se vmáčkla mezi ostatní okolní budovy a návštěvník si musí dát pozor, aby ji neminul. Byla by to škoda, protože kombinace románského, gotického a benátského stylu je mimořádně půvabná. Taková něžně krajková. 

 

 

 

Vyfotit ji celou v podstatě nejde, už i portál dá docela zabrat. Uvnitř je celá v rekonstrukci a mohli jsme si prohlédnout jen krásné stropní malby. 

 

Oblouk Arco Scoppo spojuje paláce po stranách a je ozdobou náměstíčka u katedrály. 

Prošli jsme pod obloukem Arco Scoppo a zahnuli doprava. Po krátkém stoupání jsme je objevili - Dveře do nebe.

 

 

 

Tu fotku najdete v každém průvodci po Apulii, na všech stojanech s pohlednicemi a Instagram je ho taky plný. Není divu, že si tyto výjimečné dveře obklopené nebeskou modří chce každý vyfotit. Takže to chce občas pevné nervy s "modelínami". 

Na protější stěně jsou taky zajímavé dveře. Že by do pekla? 

 

 

 

Nezapomněli jsme se z tohoto místa ani porozhlédnout po krajině. Moře je odsud jen 8 km a bude to náš další cíl, tak ať víme, do čeho jdeme.

 

Když jsme vyfotili soubor dveří i panoramata, s pocitem naplněného poslání jsme zapadli do stinných uliček a užívali si Ostuni v detailu.

 

  

 

 

 

 

Činnost to byla nesmírně vyčerpávající a bylo nutné zastavit v příjemné občerstvovací stanici. Kterou si vybereme?  

 

Nakonec jsme se usadili ve stinné uličce a načerpali energii na další program.

 

 

Před odjezdem nás čekal poslední úkol. Najít ulici Corso Vittorio Emanuele II. a vyhlídku nazvanou Belvedere di Ostuni. Italské komunikace nám svými bagry lehce zkomplikovaly situaci, ale nakonec jsme na vyhlídku dorazili a zodpovědně mohu prohlásit, že to stálo za trochu námahy.  

 

 

Parkoviště - Via Tenente Antonio Specchia 43 nebo Via Pinto (Parcheggio Vitale)

"Dveře do nebe" - Via Clemente Brancasi

Vyhlídka Belvedere di Ostuni - Corso Vittorio Emanuele II. x Via Dott. Cesare Calcagni 

 

Ostuni je krásné, bílé a stojí za zastávku. Jediné, čeho lituji, že jsme tady nezažili pověstnou večerní atmosféru.

A jen tak mimochodem: Sjeli jsme z pahorku, na kterém leží Ostuni dolů k moři, projeli krásným olivovým hájem a zamířili k nejslavnější antické památce Apulie - do Egnazie.   

Historii Egnazie začaly psát Messapiové, indoevropský kmen, který obýval Salento v předřímské době asi 700 let před naším letopočtem. 

Ve 4.století stávalo v Egnazii řecko-římské přístavní město, které až do pozdní antiky zajišťovalo intenzivní a významný obchod s celým středomořím. Kromě vína z jónského a tyrhénského pobřeží se ve velkém měřítku vyvážel i apulijský olivový olej, který se v místně vyráběných amforách dostával do Palestiny a Alexandrie.

Od 1. století n. l. se dařilo obchodu s dalšími římskými provinciemi - se Španělskem, Galií, Dalmácií a od Trajánského období i se severní Afrikou. Přístav byl významný až do poloviny 6. století n. l., poté jej využívali pouze zbývající osadníci, kteří jej ve 13. století definitivně opustili.

Pozůstatky přístavu.

Jeho starobylé ruiny byly znovu objeveny teprve ve 20. století. Dnes archeologický park nabízí poutavou cestu časem, předvádějící zbytky různých civilizací, které kdysi obývaly tuto oblast. Rozsáhlé naleziště obsahuje například velkou nekropoli, římské fórum, dům mozaik. Já jsem se sem moc těšila na starou římskou silnici. 

Už v antice zásobovala Apulie město Řím vínem, olivovým olejem a obilím. Za tímto účelem byla mezi lety 109 – 114 n. l. za vlády římského císaře Trajána zbudována významná starověká římská silnice známá jako Via Trajana. Vedla Apulií podél pobřeží Jadranu.

Opačné pobřeží kolem Jónského moře lemovala Via Salentina, obě cesty se v regionu Basilicata spojily a pokračovaly do Říma jako věhlasná Via Appia. Pozůstatky těchto zpevněných cest jsou dodnes viditelné a jejich hluboké koleje svědčí o jejich intenzivním využívání po dlouhou dobu. 

Jenže...  Na pokladně jsme zjistili, že park je otevřený pouze dopoledne a pak už jen muzeum.

Co vidíte? Otevřeno každý den od 8.30 do 19.30 hod.

Zklamání velké. Manžel mně zastavil u silnice, abych si mohla park vyfotit alespoň zpoza plotu. Na druhé straně silnice byly pozůstatky přístavu a pláž, ale ta se nám moc nelíbila. Popojeli jsme tedy o kousek dál a našli Lido Calapescatore s pláží oceněnou modrou vlajkou. Dali jsme si tady výborný oběd a až do večera užívali moře, písek, slunce, zmrzlinu,...

 

Že se jedná o výjimečné místo hovoří i fakt, že se nedaleko odsud v roce 2012 konala svatba Justina Timberlake s Jessicou Biel.