Amalfi - O plánech a snech

Vidět Amalfi je můj dlouholetý sen. Hltám každý pořad, každý článek, který se o tuto část Itálie jen otře. Jakmile jsem začala plánovat dovolenou v Apulii, už jsem se dívala, jak daleko je to do Amalfi. 200 km? Manžel neprotestoval a bylo rozhodnuto. Uvidím Amalfi!

 

  

 

 

Plánovat jsem začala v lednu. Hlavně jsem potřebovala vyřešit, kde budeme bydlet a jak se tam budeme pohybovat. Dvě noci v sezóně na Amalfitánském pobřeží vyjdou víc než týden v Apulii. Rozhodli jsme se tedy pro apartmán v přilehlém městě Cava de´Tirreni, kde to taky bylo dražší, ale už tak nějak přijatelně. 

 

Amalfitánské pobřeží začíná městečkem Vietri sul Mare a končí Positanem. Amalfi je asi v polovině. Trajekty odjíždí ze Salerna. Dál za Positanem je ostrov Capri a přístav Sorrento, který také může být výchozím bodem k poznání pobřeží..

 

Doprava je ovšem větší problém. Po celém pobřeží vede jedna jediná silnice SS163. Klikatí se mezi vysokými horami a mořskými útesy, je plná tunelů a velmi úzká. V sezóně je tak frekventovaná, že došlo k regulaci vjezdu. V liché dny mohou vjet auta s SPZ končící lichým číslem a v sudé dny sudým. Za porušení je vybírána pokuta 90 eur. V náš den naše SPZ nevyhovovala a bylo vymalováno.

Další problém je parkování. Počet parkovacích míst je velmi malý a najít volné místo může trvat hodiny.   

Pak je možnost využít autobus ze Salerma. Po zhlédnutí několika turistických videí na Youtube, kde se řidič snaží protlačit úzkou silnicí a tunely, víc toho nacouvá než jede vpřed a v buse není k hnutí, jsme zavrhli i tuto možnost. Možnosti projet si SS163 se dobrovolně vzdáváme a volíme trajekt.

Trajekt nám doporučil i majitel ubytování, naposílal nám různé odkazy s odjezdy trajektů a cenami plavby a vůbec nám byl hodně nápomocný. Lístky jsem objednala přes internet a vše fungovalo velmi dobře.

 

 

 

Abychom si pobřeží podrobně prohlédli, přes Booking jsem ještě objednala vyhlídkovou plavbu malou lodí z Amalfi až po fjord Furore spojenou s koupáním z lodi. A už zbývalo jen těšit se.

Jak probíhal náš příjezd se rozepíšu později. Den D jsem naplánovala téměř na minutu podrobně, abychom si toto výjimečné místo náležitě užili. A pak přijde jedna noční bouřka, které jsou mé plány k smíchu.

Abychom se ráno nezdržovali, večer jsme zašli koupit lístky na vlak za 1,40 eur. Za podmračeného rána jsme před osmou hodinou vyrazili na nádraží. Vlakem jsme po třech stanicích a pár minutách jízdy vystoupili v Salernu. A to bylo poslední, co vyšlo podle mého plánu.

Při východu z nádraží začalo poprchat... jasně – tak já se sem těším celý život a bude pršet. Vytáhli jsme deštníky a vyrazili do nedalekého přístavu. Tam jsme zjistili, že kvůli bouři je náš trajekt zrušený... "požádejte si emailem o vrácení platby". Nikdo neví, kdy a jestli vůbec trajekty pojedou. V čase odjezdu trajektu mně přišel email s odkazem na vrácení peněz. Čekáme hodinu na následující trajekt, ale také se nekoná.

Moře nám přijde klidné a zrušení trajektů za hysterické, ale večer nám Ondra ukazuje video z ranního Positana. Přivázaná loď ve vlnách tak lítala, že námořníci z břehu tak tak utekli před zmítajícím se a zdemolovaným nástupním můstkem.

Náš výlet vypadá bledě. Jediný ochotný mladý muž z personálu nám radí jít na autobus a pak se uvidí. OK, letíme tedy zpět k nádraží, a právě přijíždí autobus s nápisem Amalfi. Než v trafice koupíme lístky (jiná možnost není), autobus je narvaný a odjíždí. Jízdní řád je na nic, vše má zpoždění. Další autobus přijede za 20 minut, a i když jsme na zastávce mezi prvními, zastaví jinde a my jsme kdesi uprostřed davu. Když už se konečně dopracujeme ke dveřím, slyším, jak řidič říká, že už vezme jen dva cestující. Zeptá se mě, kolik nás je… a já fňuknu „TRE“. „OK, tre“ a ukáže nám, do opět narvaného autobusu.

Takže jedeme na stojáka, autobusem, ze kterého mám hrůzu, po silnici, na kterou jsme nechtěli. Plnit si sny vyžaduje oběti, co naplat. Jen hodinu nám trvá dojet ucpaným Salernem k silnici SS163 (asi 5 km). Touto mega – zácpou jede náš sympaťák připomínající Terence Hilla stylem plyn – brzda – klakson. My stojící máme fitness zdarma. Už je mně jasné, že vyhlídkovou plavbu nestihneme a jen kontroluji v telefonu email. A skutečně, za chvíli přijde zpráva o zrušení naší plavby a vrácení platby. Tak aspoň, že tak.

Reálně popsat cestu autobusem po SS163 nejde, to se musí zažít. Na následujících zastávkách necháváme další zájemce o Amalfi, ty už nepobereme. Když to jde, řidič jede jako drak, občas vydeptá turistu ve fiátku. Ten nevydrží agresivní styl jízdy, zajede na bok a pustí autobus před sebe. Silnice je klikatá jako entlovací steh, z jedné strany ji lemuje vysoká skalní stěna, z druhé betonová zídka a hluboký sráz k moři.

Náš Fittipaldi před každou zatáčkou zatroubí na znamení, že teď jede on. Protijedoucí nemá na výběr a musí vycouvat zpět, vyhýbat se, protahovat se kolem a u toho se celou dobu modlit. 

Napínavé to je, když potkáme náklaďák, dodávku nebo jiný autobus – to jdou plechy na plechy, ale i u toho si šofér neodpustí místní rituál pro pobavení turistů. S protijedoucím kolegou zastaví okénko na okénko, poklábosí, potřepou si rukou a jede se dál. 

A samozřejmě je nutné zašpásovat s pěknou koordinátorkou dopravy v extra nepřehledných místech.

Kromě těchto dopravních zážitků cesta nabízí i krásné výhledy a já se je pokouším jednou rukou fotit. Projíždíme terasovými sady plnými citroníků, kolem pevností, obraných věží a zatím prázdných krásných pláží. 

Nejkrásnější z celé cesty je Atrani, které je vlastně takové "předměstí" Amalfi. Má jen 900 stálých obyvatel a je daleko klidnější než Amalfi. Naplánovanou procházku sem už nestihneme, tak alespoň pár fotek z autobusu.

Když po dvou hodinách, bez ztrát na životech, řidič zdolá celých 25 km, pyšně zvolá AMAAAALFI dostane se mu potlesku jako pilotovi na charterovém letu. Ondra kontroluje stránky trajektové společnosti a zatím nic nejezdí, takže si to dáme autobusem i zpátky?

 

 

 

V Amalfi jsme v poledne, jihoitalské slunko zatím vykouzlilo 30 stupňů, město je přecpané k prasknutí, všude zakopáváme o kufry, slyšíme jen uřvané motory a klaksony aut i motorek. Nutně potřebujeme kafe a cukr! 

V Amalfi mám vytipované tři adresy, které musím bezpodmínečně vidět. První z nich je cukrárna Pasticceria Andrea Pansa na hlavním náměstí a tam hned po příjezdu zamíříme. Kluci zaberou jediný volný stůl a já jdu vybírat...

Tradiční Pasticceria Pansa byla založená roku 1830 a dnes ji provozuje už pátá generace rodiny. Není to tady v žádném případě levné, ale protože se sem už víckrát nepodíváme, neřešíme to.

 

Mléko si do kafe už roky neliji, ale nedat si v Itálii ani jedno cappuccino? To by mohlo být trestné, ne? A kde, když ne tady? Udělala jsem dobře, bylo fantastické. Manželovi k espressu a synovi k citronádě jsem objednala výběr místních delikates.

  

Ve skleničce Pan di Amalfi - citronovo-mandlový dezert, Babá - kynutý moučník namočený do limoncella a hlavně kultovní dezert celého pobřeží Delizia al Limone. Citronové polokoule z piškotového těsta plněné limoncello krémem a pokryté citronovým krémem bylo to nejlepší, co jsme v Itálii ochutnali.

Doplnili jsme kofein i cukr a vyšli na hlavní náměstí(čko) Piazza del Duomo velké jako dlaň s fontánou a mohutným schodištěm, na jehož vrcholu se hrdě vypíná místní Duomo. Zvedla jsem oči ke katedrále, nádech - výdech, tak jo... jsem tady.

Nevelké městečko Amalfi je pomyslným srdcem celého pobřeží.  Ve starověku bylo důležitým obchodním bodem, dnes je turistickým centrem lákajícím na okázalou a zároveň uvolněnou atmosféru, krásné výhledy, pastelové domky, historické památky, tyrkysové moře a hromady žlutých citronů.

Do přístavu Amalfi se před 1000 lety hrnuly lodě z celého tehdy známého světa. Amalfi bylo centrem pro zboží z východu i západu, severu i jihu. Potkávaly se zde různé národy, jazyky, náboženství a kultury. Bylo to kosmopolitní město velikosti vesnice.

Orientální stopy lze stále v Amalfi objevit, hlavně na nádherné fasádě katedrály. Normanská architektura s maurskými prvky byla vzorem pro styl celé epochy.

Bronzová vstupní brána kostela musela před 1000 lety zářit jako nebeská brána. Šikovní obchodníci zvýšili atraktivitu svého města dalším unikátem – relikviemi sv. Ondřeje a katedrála se tak stala poutním místem. Obojí - bránu i ostatky - prý zdejší námořníci ukradli v Turecku.

V období starověku kolem 9. a 10. století bylo Amalfi mocnou námořní republikou, která měla vliv na celý středomořský obchod. Ve středověku se pak celá Amalfitánská republika postavila vedle dalších námořních republik s centry v Janově, Pise a Benátkách – tedy těch, které ovládaly pulsující obchod s Orientem.

O tehdejší důležitosti svědčí i fakt, že právě tady vznikl námořnický zákoník Tabula Amalphitana, který až do 16. století platil v celém Středomoří a byl také důležitým předstupněm k modernímu námořnímu právu. 

Prohlídku zahájíme výstupem 57 kamenných schodů ke kostelu, který odráží bohatství Amalfi. Spíš než o kostel se jedná o celý komplex zahrnující kampanilu, klášter a druhý starší kostel. Krásná fasáda byla obnovena v 19. století. 

Tvoří ji krytý portál s arkádami, nad nimiž se tyčí velký zdobný fronton s mozaikou na zlatém pozadí představující Poslední soud. Fasáda mísí byzantské, gotické a maurské vlivy. 

Katedrála z 10. století byla v průběhu času mnohokrát přestavována a převážně jde o svatostánek postavený v normansko-arabském slohu. Zasvěcena je sv. Ondřejovi, bratru Petra, který byl rybář a je patronem námořníků a rybářů.

Ondra netoužil zhlédnout ostatky svého jmenovce a raději s manželem sledovali cvrkot na náměstí. Vydala jsem se na prohlídku tedy sama (vstupné 8 eur). 

Nádhera, na kterou jsem se moc těšila.

Křížová chodba Chiostro del Paradiso Atrium katedrály je spojeno s rajským dvorem (Chiostro del Paradiso) kláštera, který krášlí křížené arkády a bohatá ornamentální výzdoba. Sloužil jako hřbitov pro místní šlechtu. Jedná se o klidné místo s krásnými sloupy a oblouky v maurském slohu.

Ve starším kostele je umístěna sbírka sakrálního umění.

V podzemní kryptě údajně spočívají ostatky sv. Ondřeje.  

Prohlídka končí návštěvou samotné katedrály s bohatě zdobeným barokním interiérem.

Centrum Amalfi je malé a není moc zajímavé. Z náměstí vede jedna "hlavní" ulice s několika slepými bočními uličkami. Většinou jsou kryté a vzájemně propojené schodišti.

 

Úzké uličky se brzy zaplní turisty, což neodradí řidiče čehokoliv, aby se sem nacpali taky. Toto pojetí pěší zóny jsme viděli úplně všude.

Na procházku a prohlídku řemeslných obchůdků stačí hodina. Většina krámků nabízí turistické cokoliv, hlavně s motivem citronů. Je tady několik pěkných historických papírnictví, neboť výroba papíru má v Amalfi dlouhou tradici. Já jsem chtěla vidět obchod s místní uměleckou keramikou.

Keramika v tomto obchodě byla moc pěkná a asi bych si něco vybrala. Co bych si vybrala určitě byl bytový textil. Nakonec jsem nekoupila nic. Ceny byly poněkud nesmyslně vysoké.

Za to v druhém vyhlédnutém obchodě s místním designem jsem už útratu udělala.

Co nejde přehlédnout, jsou citrony, které jsou všude a na všem. 

Do Amalfi přijížděli lidé z dalekých zemí a se zbožím přivezli i neznámé druhy ovoce a znalosti o tom, jak je pěstovat. Tak se sem před staletími dostaly citrony, které Amalfi tolik proslavily. Dnes se tu sklízí 8 000 tun citronu ročně. Odrůda Limone costa da Amalfi je chráněnou značkou pěstování, které je přísně regulováno. Terasovité citronové zahrady jsou jedním z důvodů, proč se pobřeží Amalfi dostalo v roce 1997 pod ochranu UNESCO.

Citrony jsou chutné, sladké i osvěžující, velmi aromatické a údajně mají dvakrát více vitaminu C než jiné odrůdy. Jsou velké, hrbolaté, oválného tvaru. Podél celého pobřeží stojí dodávky a prodávají citrony nebo citronovou limonádu. My jsme neodolali citronové zmrzlině a citronovému sorbetu podávanému v citronové kůře. Na odbyt šla granita s čerstvě vymačkanou citronovou šťávou, citronové dezerty nebo citronový likér Limoncello.

Promenáda Lungomare dei Cavalieri lemuje pobřeží Amalfi a vybízí k příjemné procházce kolem moře s výhledy na strmé svahy Amalfi a přístav s tyrkysovým mořem.

Uprostřed promenády je hlavní pláž Amalfi Marina Grande, která bývá dost plná, ale i tak nabízí krásné výhledy na město a koupání v průzračném moři.

Vysoko položená zákoutí města a okolí skýtají malebné výhledy.

 

 

 

 

 

 Kouzlo Amalfi spočívá v barevných domcích přilepených na příkré svahy.

Projít Amalfi a poznat všechny jeho krásy zabere určitě celý den, možná dva. Jen uprostřed sezóny je nutné počítat s velkým turistickým zájmem a nejvyššími cenami za cokoliv.

 

  

Při procházce po nábřeží Ondra zjistil, že se rozjely trajekty. Zašli jsme do přístavu a skutečně, některé lodě odplouvaly, jiné připlouvaly. V přístavu byl obvyklý italský zmatek. Na mole se tvořily fronty turistů, ale nikdo pořádně nevěděl, kam která loď má namířeno. Informační systém zamrzl v 19. století a zeptat se není koho.

Občas se objeví námořník, vykřikne "Capri" a dav se za ním vrhne. Tímto způsobem jsme se nalodili i my na předem objednaný trajekt. No, trajekt... loď je to trochu větší než parník na brněnské přehradě.  

 

Poslední ohlédnutí, poslední fotky a Amalfi je minulostí.

 

 

 

 

Může se hodit:

Lodní lístky na trajekt koupíte na adrese společnosti Travelmar.

Zážitkové výlety lze objednat přes Booking nebo Get your guide.

Pasticceria Andrea Pansa: Piazza Duomo 40, Amalfi

JP Boutique: Via Lorenzo D´Amalfi 5, Amalfi 

L´Altra Costiera: Via Lorenzo D´Amalfi 34, Amalfi 

Výsledný dojem z Amalfi nebyl takový, jaký jsem čekala. Moc horko, moc turistů, moc draho. V nějakém příštím životě bych si to tady chtěla prochodit někdy třeba v dubnu a třeba na dva dny. Na zpáteční cestě jsme s manželem nahlas přemýšleli... Má cenu plnit si sny, když výsledek může být zklamání? 

 

 

 

 

 

Myslím, že plnit si své sny má obrovskou cenu. Už cesta může být cíl, může přinést spoustu pozitiv a posunout nás zase dál, i když výsledek nemusí vypadat přesně tak, jak jsme si ho vysnili. Přináší oběti a kompromisy, o tom jsem se přesvědčila. Největší lítost na konci života často nepramení z chyb, které jsme udělali, ale z příležitostí, které jsme pro splnění snu nezkusili.  

 

 

 

 

 

Můj sen o Amalfi za splnění stál, byť jsem o něm měla jinou představu. Nelituji času, námahy, ani nákladů. Byl to výjimečný den, který si budu až do alzheimera pamatovat.  

A jen tak mimochodem: Ještě vás vezmu na plavbu podél Amalfitánského pobřeží, které patří k nejkrásnějším na světě. 

 

 

 

 

Z paluby lodi si užijeme hory svažující se k moři, městečka choulící se v malých zátokách, vesnice rozprostřené na příkrých svazích Monti Lattari spolu s nádhernou vegetací – to vše přispívá k nezapomenutelné podívané. 

 

 

Barvy pod sluncem Kampanie jsou oslňující. Intenzivní modř moře kontrastuje s šedí tufových skal a se zelení bohaté vegetace. Plodiny se pěstují na terasách a citroníky mohou využívat letního horka a mírné zimy. Domy a hotely zaplňují každé, jen trochu rovné místo, i když bývá těžko přístupné.

 

 

 

 

Pobřeží svou výjimečnou krásou proslulo už dávno. Už ve středověku napsal Bocaccio ve svém Decameronu „Nedaleko Salerna se nad mořem táhne pobřeží, jemuž obyvatelé říkají Amalfitánské. Je plné městeček, zahrad, fontán a bohatých lidí v obchodování dovedných jako nikdo jiný.

 

 

 

 

 

Zdejší obyvatelé byli po dlouhá léta hrdými námořníky. Pak přišli první angličtí návštěvníci, umělci a hollywoodské hvězdy a z této nevelké oblasti obrácené k moři se stala módní záležitost.

 

 

 

 

 

Nejoblíbenější města jsou Positano, Amalfi a Ravello. Nedaleko však najdete slavný poloostrov Sorrento a ostrov Capri. La Costiera Amalfitana již dlouho okouzluje spisovatele, herce, umělce a filozofy. Seznam je nekonečný: od Winstona Churchilla po Jackie Kennedyovou, od Richarda Wagnera po Erneste Hemingway, od Grety Garbo až po Dua Lipa.

 

 

 

 

Silnice podél moře se ve spirálách vine vysoko nad pobřežím, nad ní spočívají vrcholky hor a pod ní azurové moře. Po cestě mezi Vietri sul Mare a Positanem dlouhé 40 km najdeme více než 2000 zatáček, z nichž každá nabízí nádherný výhled. V létě je sem ale omezený vjezd a i přes toto opatření je silnice jedna dlouhá, nekonečná zácpa.

 

 

 

  

 

V některé dny se zdá, že nejvyšší skály sahají až do oblak, terasy se pak zdají být kdesi v dálce nad středomořským pobřežím.

 

 

 

 

Na pobřeží Amalfi je 13 měst a vesnic: Amalfi, Atrani, Cetara, Conca de’ Marini, Furore, Maiori, Minori, Positano, Praiano, Ravello, Scala, Tramonti a Vietri sul Mare.

 

 

 

 

 

 

Milovníci pěších túr si tady také přijdou na své. Pobřeží je totiž domovem několika národních parků a rezervací, které chrání zdejší unikátní flóru a faunu. Procházku plnou úchvatných rozhledů zaručuje Sentiero degli Dei – Stezka Bohů. Jedna z nejkrásnějších turistických tras v Itálii vede mezi vesničkami Bomerano a Nocelle v délce zhruba 5 km.

 

 

 

 

 

Jako by toho nebylo málo, obrázek pobřeží dokreslují saracénské věže. V 16. století plnily obrannou funkci a sloužily jako varovný systém před přepady pirátů. V těch, které se dochovaly do dnešních dnů, často vzniklo muzeum nebo hotel.

 

 

 

A konečně Fiordo di Furore, malý fjord u městečka Praiano, kde se 70 metrů dlouhá a 8 metrů široká zátoka zařezává hluboko do skalnatého pobřeží. Fjord překonává most se silnicí SS163 a je zakončen romantickou pláží.

 

 

 

 

 

zdroj: Positano Boats