Positano ...a zazvonil zvonec

Poslední italský příspěvek si společně užijeme v Positanu, nejzápadnějším městečku Amalfitánského pobřeží, kde končí slavná silnice SS163 Amalfitana. Barevné domky přilepené k útesu dodávají Positanu výjimečné kouzlo, nabízí krásné výhledy na moře i okolní hory a oblíbená je i místní přímořská móda.

Do Positana jsme se dostali z Amalfi předem objednaným trajektem. O dopravních problémech, které nás ten den provázely, jsem už psala v příspěvku o Amalfi. Cesta trajektem proběhla v klidu a mohli jsme si tak vychutnat krásy pobřeží.

Po poněkud hektickém čase v Amalfi nám Positano nabídlo přímořskou atmosféru, o poznání míň turistů i slabší dopravní provoz, odpolední slunce, ve kterém bylo radost fotit… zkrátka jsme si to tady užili ve větší pohodě a bez stresu.

 

 

 

 

Vylodili jsme se v malém přístavu a už pohled na vrcholky hor Monte Sant´Angelo a Tre Pizzi, které se zvedají z přímořské nuly do výšky nad 1400 metrů, byl fascinující.

 

  

  

Positano nemá doporučenou trasu od památky k památce. Kromě kostela a strážních věží tu historické skvosty budete hledat těžko. Tady je to o toulání se malebnými uličkami, o atraktivních výhledech na barevné domy na svazích, o obdivování (a pokud jste vyhráli ve Sportce) i nakupování positánské módy.

 

  

 

  

    

Od 2. světové války žije Positano z turistiky a světově proslulých obchodů s módou. Svahy, na nichž vyrostly jednotlivé čtvrti, jsou velmi strmé, proto je často lépe použít schodiště, spojující místa v různých výškách, než se vydat serpentinami jediné cesty. 

 

 

 

 

 

Projet Positanem autem je skutečný hrdinský čin, vyžadující obří dávku trpělivosti.

 

 

 

Úzké uličky měly pomáhat při obraně města. Dnes jsou plné malých obchůdků se zbožím místních výrobců. Nabízí tradiční likér Limoncello nebo nejrůznější výrobky z citrónů – sladkosti, vonné dekorace a svíčky a samozřejmě obrovské citróny. 

 

 

 

 

 

  

 

Pláže v Positanu jsou jedny z nejznámějších v Itálii. La Spiaggia Grande je hlavní a rušná, zatímco d’Arienzo a Fornillo nabízejí klidnější prostředí. Pláže s tmavým pískem z velké části zabírají předražená lehátka. Menší část je bez poplatku, takže hodně plná a ke koupání je vyhrazen jen malý "výběh".

 

 

  

 

  

 

 

Na dohled jsou tři malé ostrovy, na Il Gallo Lungo měl svou vilu ruský baletní mistr Nurijev. 

 

 

 

 

Není se čemu divit, že Positano často hostí spisovatele, malíře, skladatele, režiséry, herce a další umělce. Z rybářské vesnice se stalo mondénní letovisko v milionářské cenové kategorii. 

 

 

  

 

  

 

 

Po příjezdu jsme k pozdnímu obědu usedli na terasu restaurace Lulú a k obědu jsme dostali krásný výhled na přístav s kotvícími loďkami. 

 

 

  

 

 

Městečku dominuje kostel Santa Maria Assunta s velkou barevnou majolikovou kupolí a samostatně stojící zvonicí. 

 

 

  

 

 

 

Kostel se nachází v samém centru městečka. Nápadná kupole, pokrytá barevnými kachlemi, tvoří jeden z ikonických bodů, který upoutá už z dálky. 

 

 

 

 

 

Podle pověsti ukradli piráti z místního kostela černou madonu, ale na útěku je stihla na moři strašná bouře, při které stále slyšeli „posa“ čili vrať. A tak madonu vrátili a město pojmenovali Positano.   

Od kostela jsme se nechali vést uličkami lemovanými obchody s módou. Zodpovědně můžu říct, že tolik obchodů s oblečením, botami a šperky jsem ještě neviděla. 

 

 

 

 

 

Móda Positana je ležérní, nadčasová, v letním looku, často s motivem citrónů. Najdete tady velké módní tvůrce i řemeslné výrobce. 

 

  

 

  

 

 

Můžete si třeba u Giovanniho nechat na počkání ušít sandálky na míru. 

 

  

 

 

Velmi oblíbená je malá ulička Via Dei Mulini, klikatící se od přístavu strmě do kopce až k Piazza dei Mulini. Úzká, přírodně krytá ulička, je plná obchůdků i stánků a není snadné ji jen tak proběhnout. Chce to důkladný průzkum nabízeného zboží.

 

 

 

 

Z Positana jsem odešla s prázdnou. Sandálky byly většinou bez podpatku a v těch já nevydržím. Vlastně mě jedny zaujaly, byly španělské a ty stejné jsem měla právě obuté 😊.

 

 

 

Jinak to bylo s šaty. Ty bych si tu vybrala určitě, jedny mně padly do oka, ale cena už méně, takže jsem je tam nechala jiné šťastné ženě.

 

  

 

 

Positano je proslulé svými strmými a uzoučkými uličkami, které se točí dokola kopcem. Procházkou městem jsme prozkoumali místní obchody s ručně vyráběnými suvenýry, keramikou a tradičními speciality. Domů se mnou odjel kalendář na příští rok a pár pohlednic.

Došli jsme na konec ulice Via Cristoforo Colombo, na které je ve svahu několik luxusních hotelů pro hollywoodské hvězdy a arabské šejky. 

 

   

 

Nakonec jsme sešli zpět dolů na pláž. Je odsud vidět Positano v celé své kráse. Slunce pozdního odpoledne vykouzlilo teplé světlo, ve kterém barevné domky ve svahu doslova zářily.

 

  

 

 

Kolem pláže je spousta restaurací i barů, pěkná promenáda a samozřejmě všemožné plážové atrakce. 

Než jsme se vydali do přístavu k trajektu, ještě jsme obhlédli strážní věže. Amalfitánské pobřeží lemují historické strážní věže, které sloužily k ochraně měst před nájezdy pirátů. V Positanu je jich na pobřeží pět, z nichž ta nejstarší Torre Sponda dnes funguje jako hotel. 

 

 

 

   

 

Positano jsme si užili jako pohodové a uvolněné místo. Bezpochyby to bylo načasováním na pozdní odpoledne a podvečer. Nebylo tolik přeplněné turisty, zapadající slunce už nepálilo a toulat se uličkami plnými krásné módy bylo velmi příjemné.

 

 

 

 

  

Zpáteční cesta trajektem se neobešla bez tradičních zmatků v přístavu. Člen „pozemního“ personálu si zřejmě potřebovat s turisty vyřídit účty a náš spořádaný štrůdl nahnal do provazem ohraničeného mini prostoru a zajistil tak dokonalý chaos při nástupu na loď. Kupodivu se to obešlo bez ztrát na životech a do Salerna jsme se dostali v pořádku.

 

 

 

Druhý den ráno jsme v Cavě natankovali plnou, nakoupili potraviny na cestu i domů a vyrazili jsme na zpáteční cestu. Čekalo nás 800 km. Cestou jsme potkali Pompeje, Vesuv, Neapol, Řím, zdolali jsme Apeniny, projeli kopcovitou Umbrií, nádherným Toskánskem, u Florencie jsem zahlédla sídla Prady a Gucci a zbývalo dorazit na naše páté ubytování. 

 

 

 

Ať žijí duchové. Jak se mně podařilo rozpůlit tyčku značky? Ví někdo? 

 

Tentokrát jsme nocovali kousek za Benátkami v Cessaltu. Jako tranzitní přenocování jsme je využili už podruhé a můžu jen doporučit. 

Pěkné, čisté, u dálnice, ale v klidu, s parkováním za závorou, flexibilní příjezd i odjezd. Není co vytknout. Najdete je tady. Domů jsme dorazili další den odpoledne a zazvonil zvonec a dovolené byl konec.

 

 

 

A jen tak mimochodem: Že to byla vydařená dovolená, na kterou budeme rádi vzpomínat, bylo určitě z příspěvků poznat. Mezi mé nejhlubší zážitky patří večerní pohoda v městečku Locorotondo, noční světla starobylé Matery, mrtvé olivovníky v Salentu a lahodná chuť Delizie al Limone v Amalfi. Od jihu Itálie jsem toho moc nečekala a o to větší pecka to byla.    

 

 

 

Suma sumárum: 12 dnů dovolené, 6 měsíců příprav, 4 navštívené regiony, 4 380 ujetých kilometrů, 137 tisíc našlapaných kroků, 3 000 fotek, krásných vzpomínek nepočítaně. Tak zase někdy...

 Ciao bellissima Italia.