Sendvičové ženy

Tak jako se v naší novodobé historii objevil výraz single nebo mileniálové, mluví se teď čím dál častěji o tzv. sendvičové generaci. Toto téma se mě bytostně dotýká a hodně o tom přemýšlím. O co vlastně jde?

Tato generace měla děti po třicítce, nebo spíš před čtyřicítkou. Ani ne tak proto, že by tito lidé chtěli dělat kariéru, ale spíš najít vhodného a spolehlivého partnera prostě nyní trvá delší dobu. Po padesátce mají ještě stále děti vyžadující jejich každodenní péči a v době distanční výuky je na rodiče kladeno další, tentokrát vzdělávací břemeno. 

Mezitím jejich rodiče zestárli a očekávají pomoc svých dospělých dětí. Samozřejmě, je to jejich přirozená povinnost a většinou jsou už jediní, kdo jim ze starší generace rodiny zbyl. Dělají to rádi. 

Současná společnost preferuje úspěšné lidi. Po padesátce je čím dál náročnější udržet s mladými kolegy krok a úspěch je těžce vykoupen mnoha přesčasovými hodinami, prací po večerech a víkendech, stresem. V kombinaci s péčí o domácnost je o průšvih zaděláno. Dříve nebo později se dostaví zdravotní problémy.

Tento problém se přece jen týká víc žen než mužů. Muži ochotně pomohou s většími akcemi jako něco opravit nebo odvézt, ale na ženách leží to nekonečné množství drobných povinnosti, které je třeba udělat pro spokojenost všech. A tak to dlouho vypadá, že se nic zvláštního neděje ... jsou úspěšné v práci, děti i rodiče jsou obstaraní, manžel občas vypomůže. Dodávají energii celé široké rodině a cítí zodpovědnost za všechno, co se rodině děje, i když to nemohou ovlivnit.

Brzy se objeví problémy se štítnou žlázou, gynekologické potíže, nadváha, syndrom vyhoření - extrémní vyčerpání s velkým poklesem výkonosti. Je to důsledek chronického stresu vzniklého nerovnováhou mezi výdejem a příjmem - aktivitou a odpočinkem. Stres ohrožuje především jedince, toužící po dokonalosti, přehnaně zodpovědné, ty, kteří si nevěří a ty, kteří vidí život v těch tmavších barvách. 

Ale jak z toho ven? Jednoduchý recept není. Každá změna potřebuje odvahu. Soustu odvahy. Pro začátek je dobré ujasnit, co nám energii dodává a naopak, co nám ji bere. Pokusit se o rovnováhu a snažit se odměnit se za nepříjemné zážitky  těmi, které nám přináší uklidnění, uspokojení a radost. Dělejte to, co milujete. Čtěte, pečte, vařte, hrabte se v hlíně, háčkujte, foťte a u toho všeho poslouchejte krásnou muziku. Zdá se to tak prosté, ale funkční. Je naprosto nutné, zvlášť v těchto nelehkých letech, si hlavu vyčistit svou oblíbenou činností a nezbláznit se z toho všeho, co nám dnešní doba přináší.  

A delegovat! Zapojit víc děti, manžela, kolegy v práci. Zvládnou to, jen o tom musíme přesvědčit samy sebe.

Budu ráda, když mně do komentářů napíšete váš recept, jak všechno zvládnout a co vás činí krásnými na duchu.

A jen tak mimochodem: Právě teď mně skrze sluchátka vhání slzy do očí Andrea Bocelli svou Ave Maria. Pusťte si ho někdy, je to tak uklidňující. 

Mám dojem, že u Moniky z kopečku jsem viděla citát, který dodává odvahu. Šířím dál ...

Odvaha není, že se nebojíš.
Odvaha je, že jdeš dál, i když se bojíš.