Toskánsko 2019 - 4. část

Den čtvrtý: pondělí 19. 8. 2019 Zklamání jménem Saturnia

13 414 kroků, 402 km, 32 - 35˚C velmi teplo

Ráno vyjíždíme po SS1 (super strada), staré římské silnici tzv. Aurelia směrem na Grosseto, je to taková užší dálnice bez poplatku, za to v horším stavu. Asfalt už není tak hladký, jak jsme v Itálii zvyklí. Za to ji lemují palmy, pinie, oleandry a cypřiše. Z plochého Grosseta pak klikatými silnicemi, které nedovolí jet víc jak 50 km za hodinu, šplháme až do výšky 560 m.n.m. směrem na Scansano. Krajina je tady půvabná, všude olivové háje, vinice s upravenými usedlostmi, krásné výhledy do údolí. Projíždíme městečkem Scansano, Siri nás naviguje téměř po pěší zóně, na náměstíčku projíždíme těsně kolem kavárenských stolků s toskánskými staříky, stačí jen natáhnout ruku a dát si taky ranní espresso. Propleteme se uličkami, díky Siri, a při výjezdu si městečko ještě fotíme. Pokračujeme na Saturnii a kolem poledne jsme na místě. Směrem od Montemarana je fotopoint, odkud se dá Saturnia vyfotit jako z letadla. Jenže … v tomto směru směrem dolů do Saturnia se dá zastavit a fotit jen s nasazením života. V druhém směru do kopce při odjezdu ze Saturnie je to lepší, místo na 1 - 2 auta i plácek pro focení.

Předem je nutné zmínit dvě skutečnosti. V srpnu je tam lepší nejezdit, nebo v 6 hod. ráno či 22 hod. večer. Kolem poledne jsem to odhadovala na několik tisíc (převážně italských) turistů. A druhá skutečnost je ta, že je tato atrakce zdarma a také to podle toho vypadá. V okolí jsou dvě „parkoviště“ - louka a jakési prašné prostranství, kde je spousta aut a jak už jsem psala, parkování je dost divočina. Samozřejmě dopoledne beznadějně plné, nikdo nic neorganizuje, takže jezdíte kolem, na semaforu svítí zelená, ale to je jen na vjezd dovnitř, neznamená to, že je volné místo. Zaparkovali jsme nakonec na parkovišti pro obytné vozy (1,5 hod. 4 €), které mělo být 500 m od atrakce, no bylo to spíš 1500 m. Ale tak Itálie, že jo.

Saturnia jsou teplé sirné prameny padající malým vodopádem do jezírek. Krása – takhle na fotkách z netu. V reálu to bylo asi takhle ….

Absolutně nic upraveného. Cesty hrozný, boj o metr čtvereční volného prostoru bez kusu skály, kam by si mohl turista položit ručníček. Cesty jen ušlapané, kluzké, občas někdo uklouzne a upadne. To stejné ve vodě, kameny jsou ostré, takže jsou nutné boty. Zázemí je taky super. Pro všechny ty davy jsou k dispozici dvě toalety a tři sprchy bez převlékárny. Voda je fakt dost cítit, takže se osprchovat musíte. Pokud tuto anabázi chcete absolvovat, je dobré do fronty (na WC i sprchy je společná fronta) hned po příchodu postavit jednoho dobrovolníka. Ostatní se jdou zatím vykoupat, vystojí frontu na žeton na sprchu a přidají se k dobrovolníkovi. Sprchy jsou otevřené, takže se osprchujete i s plavkami a jediná možnost, kde se dá převléknout do suchého, jsou ty dvě toalety. K zázemí patřil ještě zapařený bufet (tam jsme viděli jediné dva zaměstnance) s pár beznadějně obsazenými plastovými stolečky.

Takže pokud sem budeme chtít jet ještě někdy jindy, tak spíš mimo sezonu nebo zrána či navečer. V blízkosti jsou i placené koupele Termi di Saturnia.

Tufové zjevení Sovana

Raději jsme sedli do auta a vydali se do Sovany. Siri nás místo hlavní cestou táhla jakousi klikatou zkratkou, kde i ona jela poprvé. Odměnila se nám, ale nádhernými pohledy do krajiny na desítky kilometrů daleko. Proplétáme se městečky i nově vysazenými olivovými sady pro mladé generace. Z cestování těmito silničkami po Toskánsku máme nakonec nejkrásnější zážitky a vzpomínky.

Už příjezd do Sovany je zážitek. Projeli jsme tunelem a mezi vysokými tufovými stěnami jsme přijeli kolem pevnosti do městečka. 

Hned na kraji je malé parkoviště, samozřejmě plné, ale parkuje se zdarma všude kolem, tak se přidáváme. Celé nevelké městečko je postaveno z tufu, je to druh horniny ze sopečného popela vyvrženého během sopečné erupce. 

Romantickou procházkou se vydáváme jednou ze dvou tufových uliček k Duomu, druhou se vracíme zpět na jediné náměstíčko, pár taveren a hotýlků, obchod se suvenýry, půl hodina. Ale příjemná a po přelidněné Saturnii je liduprázdná Sovana oáza na naše nervy.

Srdečný pozdrav z Pitigliana

Pěknou asfaltovou silnicí se vydáváme do města na skále Pitigliana. Už příjezd je ohromující. Na vysoké skále se nám nad hlavou tyčí vysoké domy Pitigliana. 

Serpentinami se dostáváme až nahoru do města, na Via San Michelle placené parkoviště plné, v řadě aut stojících za bílou čárou (parkování zdarma) jedno volné místo. Zaparkujeme, jdeme fotit a dát si oběd do restaurace Il Grottino s tak luxusním výhledem, že žasneme a fotíme. Objednali jsme dvě pizzy a Pappardelle al Cinghiale (široké nudle s masem z divočáka). Černý kohout (v oblasti Chianti) a divočák (okolí Sieny) patří k symbolům Toskánska. 

Pizzu jsme tedy už jedli v Itálii lepší, moje nudle byly výborné. 

JENŽE. Sotva nám přinesl číšník jídlo, manžel si všiml, že parkovací místa zdarma jsou na začátku označena jako stání pro motorky. "Jak dojím, půjdu přeparkovat." Nestihl … v mžiku se přihrne Polizia municipale a i když se manžel žene k autu a anglicky se s ní snaží komunikovat, cosi zabrebentí italsky, vrazí žlutý formulář za stěrač a jde podobně vyzdobit i ostatní auta v řadě. A že jich je. Policii vidíme objíždět a kontrolovat ještě několikrát. Čím méně míst k parkování, tím aktivnější měšťáci. Přeci jen jsme tedy přeparkovali kamsi mezi rezidenty a zbytek návštěvy Pitigliana se třásli, jestli za stěračem nenajdeme další srdečný pozdrav z Pitigliana.

S poněkud pokaženou náladou jsme se snažili si Pitigliano užít. Je to zajímavé město plné uměleckých obchůdků a galerií s obrazy, keramikou i oděvy. Širší ulicí Via Zuccarelli projdeme kolem Duomu až do části Malý Jeruzalém, kde našlo domov četné židovské obyvatelstvo, které v 16.století papež Pius IV. vyhnal z Říma. Samozřejmě že během druhé světové války řady těchto obyvatel značně prořídly. Přeživší židy ukrývali nežidovští obyvatelé Pitigliana. Propletli jsme se uličkami a Via Roma jsme se vrátili zpět. 

Před odjezdem jsme si mimo turistickou trasu v takové spíš rockové kavárně dali výbornou kávu, ještě lepší zmrzlinu (stracciatellu a z výzkumných důvodů pistáciovou za 2 €), vše za super cenu. Hned vedle v toskánských specialitách jsme nakoupili vonné citronky po euru a typické toskánské těstoviny Pici (ano, k velké radosti dětí se c čte jako č). Jsem zvědavá na lanýžovou příchuť.     

Orbetello tam a zpět

Na zpáteční cestě jsme si udělali malou zajížďku na poloostrov Monte Argentario, který je spojen s pevninou třemi hrázemi, které vytváří dvě laguny. Na prostřední hrázi se nachází přímořské městečko Orbetello. Projeli jsme kousek po Monte Argentariu a po krajní hrázi jsme se vrátili zpátky na pevninu. Podle množství aut v protisměru to tady taky musí být v sezoně hustý.

A jen tak mimochodem: Formulář pokuty byl několikátou kopií italského formuláře, ani slovo anglicky nebo nějak jinak než italsky. Přestupek a další pro nás důležité informace byly dopsány rukou a kromě naší SPZ nebylo čitelné ani datum. Na netu jsme doma zjistili, že pokud pokutu nezaplatíme do 15 dnů bude proti nám zahájeno správní řízení, nic už neposílají. Protože jsme staří poctivci, po návratu jsme si vyhledali e-mailovou adresu na městskou policii Pitigliana (není to tak jednoduché, jak se zdá) a překladačem přeloženým e-mailem jsme je požádali o bankovní spojení a částku pokuty. Na formuláři nebylo ani jedno. Druhý den přišel IBAN a částka 42 €. Takže taky zkušenost.