úterý 16. června 2020

Zelenou Prahou

Nedávno jsme měli s manželem skoro dvacetileté výročí svatby. Abychom to náležitě oslavili, udělali jsme si dvoudenní výlet do Prahy. Bez děcek. Program všech našich společných návštěv Prahy se točil kolem dětí, aby je nebolely nožičky, aby je to bavilo, aby moc neremcaly. Dlouho jsme si slibovali, že až se jednou vydáme bez nich, prohlédneme si místa, která jsme z výše uvedených důvodů nenavštívili. Letos je turisticky všechno jinak a kdy jindy, než teď. Ubytování jsme si objednali (na doporučení ... zase ta Lucie!) na Kampě přes Airbnb. Poprvé a byli jsme spokojeni. Byt byl v přízemí barokního domu ze 17. století a asi to byly dřív stáje pro koně nebo podobná zvířata. U stěny byly žlaby vkusně přeměněné na umyvadlo a police. Vše čisté a bohatě vybaveno. Nejlepší byla samozřejmě poloha pár kroků od Karlova mostu.


Ve vedlejším domě pobýval Ludwig van Beethoven





Vidět jsme chtěli převážně parky a zahrady, které nejsou hlavním pražským lákadlem, bohužel. Naši procházku zelenou Prahou jsme začali pod Petřínem u působivého památníku obětem komunismu. Autorem je Olbram Zoubek. 


Pomník obětem komunismu

Omámeni vůní jasmínů a růži jsme stoupali vzhůru zahradou Kinských. 


Zahrada Kinských

Zastavili jsme se u Horního jezírka se sochou lachtana.


Zahrada Kinských, Horní jezírko - U lachtana

Na vrcholu kopce Petřína byl právě Růžový sad v plném květu. Nádhera.

Petřín, Růžový sad, v pozadí Štefánikova hvězdárna

Petřín, Růžový sad

Těšila jsem se i na trvalkovou výsadbu v Květnici. Je trochu schovaná, obehnaná hradbami, s jediným vstupem, a tak ji spousta návštěvníků parku mine bez povšimnutí. A je to škoda.  

Petřín, Květnice. Vyvýšené místo, podle oblouku a stolu asi místo svatebních obřadů.

Petřín, Květnice

Petřín, Květnice

Na Růžový sad navazuje Štefánikova hvězdárna. Socha M. R. Štefánika před hvězdárnou měla pohnutý osud. Před druhou světovou válkou nebyla dokončena, za komunistů roztavena a nový odlitek odhalil prezident Václav Havel až v roce 1994.



Petřínskou krasavici jsme nemohli minout. Inspirace Eiffelovkou je jasná. Dokonce jejich vrcholy leží ve stejné nadmořské výšce. Pražané si ovšem dost významně pomohli kopcem Petřín.

Petřín, rozhledna

Petřín, rozhledna

Tentokrát jsme si výstup na vrchol rozhledny odpustili a vydali jsme se Strahovskou zahradou k Strahovskému nádvoří.

Strahovská zahrada nabízí krásné vyhlídky na Prahu.

Prohlédli jsme si kostel svatého Rocha, který nechal postavit císař Rudolf II. jako poděkování za odvrácení morové epidemie. 
Do kláštera a sálů knihovny jsme se bohužel nedostali. Prohlédli jsme si tedy vše alespoň zvenčí, zaposlouchali se do modliteb mnichů v bazilice a dali jsme si výborný oběd v restauraci klášterního pivovaru.

Strahov, Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Strahov, Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Strahov, Bazilika Nanebevzetí Panny Marie

Restaurace Strahovského klášterního pivovaru

Hradčany a Malá Strana z terasy restaurace Strahovského kláštera

Pokračovali jsme dál na Loretánské náměstí, kolem Lorety a Černínského paláce, dnešního ministerstva zahraničních věcí, k jedné z nejmalebnějších uliček Prahy - k Novému Světu.

Loretánské náměstí, kostel nebo hotel?

Loretánské náměstí, Černínský palác

Loretánské náměstí

Loretánské náměstí, Loreta - poutní kostel a klášter kapucínů

Nový Svět není moc dlouhá ulice, zato seznam významných obyvatel, kteří zde žili, je předlouhý. Kouzelné a inspirativní prostředí si užívali režiséři, spisovatelé, hudebníci, malíři i sochaři jako třeba Karel Kachyňa, Jan Švankmajer, Jan Zrzavý, Arnošt Lustig, Ota Pavel, Rudolf Friml, Bořek Šípek a dokonce i Tycho Brahe. Svému bratru Františkovi zde postavil dům architekt Jan Blažej Santini.
Skoro každý dům tady má ve svém názvu slovo zlatý, najdeme tu dům U Zlatého bažanta, U Zlatého slunce, U Zlatého pluhu, Zlatá hvězda, ...

Nový Svět, U Raka - dnes hotel, kavárna, restaurace, poslední roubenka v historické části Prahy  

Nový Svět, vyhlídka na Černínský palác, Petřín, Loretu
Nový Svět

Nový Svět

Nový Svět

Nový Svět

Nový Svět, dům Františka Santiniho

Nový Svět

Nový Svět, U Zlatého noha, ve kterém pobýval Tycho Brahe

Další bod na naší trase měl být Jelení příkop. Na konci Nového Světa jsme chtěli sestoupit do této rokle, oddělující Pražský hrad od severní části Hradčan a celou ji projít. Obzvlášť jsem se těšila na tunel pod Prašným mostem, postavený podle návrhu architekta Josefa Pleskota. Jenže ... u vstupu visí cedule ... Jelení příkop je v roce 2020 uzavřen. Tak a začala improvizace. 

Vstup do Jeleního příkopu u ulice Nový Svět.

Mimo plán jsme dorazili na Hradčanské náměstí. Je pravda, že příchod od Lorety byl pro nás neobvyklý. Překvapení pokračuje. Skoro 30 stupňové horko střídá bouřka. Vzpomněla jsem si na doporučovanou restauraci Kuchyň přímo v Salmovském paláci a utíkali jsme se tam schovat. Byli jsme krátce po obědě, takže jsme si dali jen pití, ale nabídka byla lákavá a vzhledem k lokalitě i ceny byly přijatelné. Zatímco venku pršelo, my jsme si zatím v klidu promysleli naši další trasu.

Hradčanské náměstí, Pražský hrad a Salmovský palác

Hradčanské náměstí, Schwarzenberský palác, kostel sv. Benedikta

Hradčanské náměstí, vyhlídka

Hradčanské náměstí, socha prezidenta Masaryka

Hradčanské náměstí, vzadu Toskánský palác

Hradčanské náměstí, Salmovský palác, restaurace Kuchyň

Po dešti jsme se vydali na II. nádvoří Pražského hradu a průchodem jsme se konečně ocitli na Prašném mostě, který rozděluje Jelení příkop na horní a dolní část. Most dal postavit Ferdinand I. jako spojnici Hradu s Královskou zahradou. Za Marie Terezie byl most překryt sypaným valem, kterým dnes vede tunel pro pěší.
Z mostu jsme alespoň nahlédli do Jeleního příkopu, který sloužil jako obranná bariéra a za vlády císaře Rudolfa II. sem byla vysazena vysoká zvěř, která se zde lovila.  


Prašný most

Jelení příkop

Zamířili jsme ke vstupu do Královské zahrady, ale zahlédli jsme ještě nápis Terasa nad nenápadnými dveřmi. Prošli jsme jimi a ocitli jsme se na krásné, liduprázdné terase Jízdárny Pražského hradu. Ta slouží k různým společenským a kulturním akcím.  

Jízdárna Pražského hradu se zahradou

Od Jízdárny je krásný pohled na Katedrálu sv. Víta, Václava a Vojtěcha

Hned naproti Jízdárny je vchod do Královské zahrady. Je velmi udržovaná, s pěknou výsadbou a s několika výraznými stavbami. Jako první nás zaujala Míčovna s krásnou renesanční fasádou se sgrafiti.

Míčovna


Sousoší před Míčovnou

Královská zahrada
Královská zahrada

Královská zahrada

Líbí se mně tvorba architektky Evy Jiřičné a těšila jsem se na Oranžérii, postavenou podle jejího návrhu. Oranžérie z iniciativy manželů Havlových nahradila starý skleník. Devadesát metrů dlouhá high-tech stavba využívá síť trubek nesoucí venkovní prosklený plášť.  Bohužel byla, stejně jako spousta dalších staveb na hradu, veřejnosti nepřístupná. 

Nová oranžérie Pražského hradu

Příhradová konstrukce Nové oranžérie Pražského hradu

Ani další části zahrady zajišťující zeleň pro výzdobu Pražského hradu nebyly přístupné.

Královská zahrada

Dnešní procházku zakončíme prohlídkou letohrádku královny Anny, kterému se také často říká Belvedér. Nachází se na konci královské zahrady. Romanticky ji pro svoji manželku Annu Jagellonskou nechal postavit Ferdinand I. Neromantická verze zní, že měla sloužit k reprezentačním a rekreačním účelům. Nikdy nesloužila k bydlení, konaly se v ní plesy, taneční slavnosti a panovník ji užíval k odpočinku. Ve své době byla pro svoji mimořádnou renesanční architekturu velmi ceněna. 
Před letohrádkem jsme postávali a poslouchali zda Zpívající fontána zapěje, ale nedočkali jsme se 😊.


Královská zahrada, Letohrádek královny Anny

Královská zahrada, Letohrádek královny Anny a Zpívající fontána

Zpívající fontána

Od Letohrádku je pěkný výhled na Daliborku

A jen tak mimochodem: Po dlouhém (a marném) studiu různých předpovědí počasí jsem si s sebou vzala tři outfity, které jsem podle rozmarů přírody musela měnit a kombinovat, ale všechno to nakonec vyšlo a cítila jsem se pohodlně a spokojeně.

Letošní úlovky ze slev: Triko Tomy Hifinger, široké džíny Tom Tailor, brazilské espadrilky Moleca, batoh Tamaris

středa 10. června 2020

Addio gelato - parte due (Sbohem zmrzlino - část druhá)

A je to tady! Začala sezóna jahod, nejvoňavějšího červnového potěšení. Neznám nikoho, kdo by neměl jahody rád. Mám jich na zahradě opravdu hodně, protože žádné kupované se nevyrovnají těm zahradním. Několikrát už se mně stalo, že jsem koupila jahody na trhu. Do mrazáku nebo na marmeládu. Byly krásné, velké a červené. Chuťově nic moc, jen hmota. Proto jsem v srpnu vysadila další dva záhony sazenic a teď sklízím plody své práce. A to doslova.

Když se mně v ledničce sešly tři kelímky smetany, bylo celkem jasné, co s nimi. Kdo jednou vyzkoušel domácí jahodovou zmrzlinu - z opravdových jahod - nikdy si už tu průmyslovou nekoupí. Teda v Itálii jo, protože tam už dávno pochopili, že nejlepší zmrzliny se vyrábí z čerstvých surovin a ne z prášku. Mají jen jednu zásadní nevýhodu. Z krabičky zmizí strašně rychle.  





Domácí jahodová zmrzlina


300 g čerstvých jahod - ale fakt dobrých, zralých a sladkých
130 g cukru krupice
1 lžíce citronové šťávy
200 ml (kelímek) smetany 33%

Čisté jahody rozmixuji, přidám cukr, citronovou šťávu a ušlehanou šlehačku. Opatrně promíchám a může jít do zmrzlinovače. Nebo se dá dát do krabičky a v mrazáku občas vidličkou prohrábnout. 
Kromě jahod používám i maliny, ostružiny, borůvky nebo meruňky.





A jen tak mimochodem: Když jsem měla ty smetany tři, udělala jsem ještě vanilkovou a kakaovou. Před časem jsem tak nějak spíš z nostalgie koupila v retro akci plechovku Pikaa. Jenže jsem pak nevěděla co s ní. Nakonec jsem z ní udělala uno-due zmrzlinu. Na to, jak je příprava primitivní, je její chuť nebezpečně návyková.


Kakaová zmrzlina


1 plechovka Pikaa
1 kelímek šlehačky

Do misky dám zahuštěné slazené kakaové mléko Pikao a vmíchám ušlehanou šlehačku. Naliji do zmrzlinovače a je hotovo. 





Má prosba ohledně té zmrzlinárny v San Gimignanu z minulé části stále platí, jen tak pro pořádek.