Podzimní Prahou

Ještě jednou se podíváme do podzimní Prahy a tentokrát jen po levém břehu Vltavy. Náš okruh jsme odstartovali po snídani v hotelu Pyramida, ležící mezi Břevnovem a Hradčany v místě, které je známé z písničky Sametová Ondřeje Hejmy - Dlabačov. Konečně jsme se dozvěděli, že název Dlabačov nese ulice po strahovském knihovníkovi a hudebníkovi Bohumíru Janu Dlabačovi.  

Do knihovny Strahovského kláštera jsme to měli pár kroků. Koupili jsme si vstupenky a vystoupali do prvního patra, kde se nachází obě nádherné knihovny. Rodina byla trochu zklamaná, že jsme mohli jen nakouknout mezi dveře a nebylo možné sály si podrobněji prohlédnout, ale měli jsme štěstí alespoň v tom, že nám  jedna ze tří dohlížitelek (i když to nebylo její povinností) podala spoustu informací, které zaujaly i technickou část naší výpravy.   

Knihovny se nachází ve Filosofickém a Teologickém sále, spojuje je chodba s expozicí Kabinetu kuriozit. Nakoukneme tedy napřed do 32 metrů dlouhého, 10 metrů širokého a 14 metrů vysokého filosofického sálu, kde je uloženo více než 42 tisíc svazků filosofických a i jiných věd, které byly vyučovány na universitách.

Koncem 18. století se opat Václav Mayer rozhodl vybudovat nové knihovny, kde by se ukládaly rozrůstající se sbírky. Povolal italského architekta Palliardiho, aby na místě původní sýpky vystavěl knihovnu. Po zrušení premonstrátského kláštera v Louce u Znojma opat výhodně zakoupil knihovní interiér a bylo nutné knihovní sál zvětšit a upravit na míru již hotovým policím. Genius loci tohoto místa umocňuje nástropní malba, kterou vytvořil vídeňský malíř Maulbertsch jen s jedním pomocníkem za pouhého půl roku. Nejvyšší řady knih jsou přístupné jen z galerie, na kterou vedou v rozích skrytá spirálovitá schodiště, maskovaná falešnými hřbety knih. 

Kabinet kuriozit představuje předchůdce novodobých muzeí. Jsou tu vystaveny svazky z historie kláštera, dary řádu a předměty z počátku pojetí přírodních věd. 

A na konci Spojovací chodby je další místní skvost Teologický sál. Oproti Filosofickému sálu je o více než sto let starší a i ten postavil architekt italského původu Orsi. Teologický sál je, oproti Filosofickému, bohatě vyzdoben barokními štukami. 

V sále jsou instalovány glóby zemské i astronomické, socha sv. Jana Evangelisty a police, obsahující přes 18 tisíc teologických svazků, především různá vydání bible. Byly zde v uzamčených skříních nade dveřmi uloženy i filosofické knihy, které se díky svému obsahu dostaly na index zakázaných knih.

 

Prohlédli jsme si ještě barokní interiér Baziliky Nanebevzetí Panny Marie a pokračovali jsme směrem k Hradčanům.

Magnetizmus Hradčan je tak silný, že ať stojím na Strahově, na Malé straně, u Vltavy, blízko i daleko, stále mě panorama s chrámem svatého Víta přitahuje a nutí fotit stále dokola. Nejsem sama, dělají to všichni, domácí i zahraniční turisti, Korejky na Hradčanském nádvoří roztáčí své sukýnky a před sv. Vítem točí své Instastories, čínské nevěsty z Hradu zatím zmizely, ale ony se zase vrátí, jen jak to půjde. Přemýšlím, proč Hradčany fotím po sté znovu a zas. I když jsem Moravačka odkojená Tramínem, asi to bude hrdost, že sem patřím, že máme být na co pyšní. Na co pyšná nějak být nedokážu, je hradní osazenstvo. Nevolila jsem ho ani poprvé, ani podruhé a nedokážu ho pochopit. Příští týden sice nebudeme volit hradního pána, ale i tak to rozhodne o našich životech na roky dopředu. Není mně to jedno, k volbám chodím, než hodím lístek do urny přemýšlím ... nekrade?... nelže?... nemstí se?... má na to?... nebudu se za něj stydět?... Přemýšlejte a běžte taky.

Po pohledu, který neomrzí, jsme se vydali směrem k Pohořelci, minuli jsme Loretu i Černínský palác a prošli se liduprázdnými malebnými uličkami Nového světa. Jestli je coronavirus k něčemu dobrý, tak je to turistické omezení. Jen pár studentek se snažilo zachytit perspektivy domků, střech a komínů křivolakých uliček.

Už vloni jsem se těšila na Jelení příkop, ale byl zavřený. Letos, hurá, otevřený. Vstoupili jsme branou U Brusnice do Horního Jeleního příkopu, nechala jsem nahlédnout vojáka/policistu do mé kabelky a když zjistil, že obsahuje jen typické dámské nezbytnosti byli jsme vpuštěni. I tady byl velký klid a téměř nikdo.

 

Horním Jelením příkopem protéká potok Brusnice, je tady bývalý domek medvědáře a zamřížovaná pseudogotická okna umělé jeskyně.

Socha Ponocného byla věnována TGM k 75. narozeninám.

Velkou část tvoří louka uzavřená náspem pod Prašným mostem. S Dolním Jelením příkopem je spojen tunelem pro pěší.

A tady opět stop. Dolní část s tunelem je stále nepřístupná. Prohlídka končí výstupem na Prašný most. 

Tunel ve tvaru vejce byl zrekonstruován podle návrhu arch. Josefa Pleskota v roce 2002. Dokonalá práce.

Zašli jsme se, oproti plánu, podívat na terasu Jízdárny, do Královské zahrady jsme se ale nedostali. Natáčelo se tady a celý areál byl uzavřený. Prohlédli jsme si tedy Pražský hrad a vrátili se na Hradčanské náměstí. 

 

Socha sv. Jiřího před katedrálou sv. Víta, Václava a Vojtěcha.

Malá strana z Pražského hradu.

Matyášova brána, Pražský hrad.

V Hrzánském paláci se vláda chystala k dohadování o platech pedagogů a tak nějak nechtíc jsme se připletli do cesty ministrům Plagovi a Schillerové. Přesvědčila jsem se, že ta blond byl fakt omyl.

Naobědvali jsme se v restauraci U Ševce Matouše. Nenapadlo by mě, že si někdy dám oběd za běžnou cenu v restauraci, kde pojedl Václav Havel se španělskou královnou Sofií i Brad s Angelinou.

Interiér restaurace U Ševce Matouše.

Králičí stehno, bramborový knedlík a špenát. Výborné to bylo!

K našemu dalšímu cíli jsme prošli schody z Loretánské na Úvoz a ztratili se v uličkách kolem Jánského vršku, tolik připomínající uličky pařížského Montmartru. Pokud se turisté objevili, stoupali nebo sestupovali Nerudovkou. Tady byl klid a nerušeně jsme se dotoulali až na Karmelitskou.

Radnické schody.

Jánský vršek.

Jánská ulice.

Jánská ulice.

Tržiště.

Vrtbovskou zahradu už jsem měla v hledáčku delší dobu, ale teprve letos se na ni dostalo. Moc hezky o ní psala Helenka a už nešlo dál odkládat. Tak tedy vstupme do jedné z nejkrásnějších pražských zahrad s omračujícími výhledy, dokonalými tvary a nebeským klidem.

Sala terrena - vstup do zahrad a kouzelné místo, které ke své svatbě zvolil třeba Michal Horáček nebo Roman Vojtek. 

Spodní část zahrady s kruhovým bazénkem uprostřed se soškou Putto s drakem. Vpravo sala terrena, naproti zrcadlově ptačí voliéra.

Terasy barokní zahrady.

Střední terasa s bazénkem, dvoukřídlým schodištěm a sochami antických božstev od Matyáše Brauna.

Symetrie a dokonalost barokních tvarů.

Ach, my se máme!

Pražský hrad v dobré společnosti Jupitera, Merkura, Minervy ...

Blízký kostel Panny Marie Vítězné, proslul soškou Pražského Jezulátka.

Pohled do zahrady z vyhlídky. 

Nejvyšší část zahrady s vyhlídkou.

Poslední část naší procházky vedla kolem zdi Johna Lennona, přes Čertovku na Kampu. Ve Werichově vile jsme se posilnili, lanovkou se nechali vyvézt na Petřín a kolem rozhledny se vrátili na Strahov a k hotelu. 

Děti ještě nebyly u zdi Johna Lennona, nezklamala.

Čertovka, Kampa.

Lanovka nám ušetřila zpáteční výšlap na Petřín.

Petřínská rozhledna a kostel sv. Vavřince.

A jen tak mimochodem: Dnešní příjemný zážitek spočíval v setkání s paní Ivetou Fabešovou, která ve Werichově vile provozuje cukrárnu IF café. Její práci už dlouho sleduji a obdivuji. I když neměla lehký rok, byla velmi milá, poděkovala mně za přízeň a ochotně se se mnou vyfotila. Přeji jí už jen úspěšné roky.