Březnové dny

Březen... uf. I přesto, že utekl jako divoká voda, jsem ráda, že už je za mnou. 

V práci to byl jeden velký mazec. Zpracování daní je rok od roku náročnější, stresující a vyčerpávající. K tomu je potřeba ošéfovat změny, které běžný život přináší a jako zpestření jsme letos dostali jednotné hlášení. Průběh je stejný jako u každé jiné české digitalizace. Nikdo nic neví, něco se naprogramuje, proškolí a na poslední chvíli změní. Zítra ta legrace vypukne a už se těším, jak na sociálce vyťukají rodné číslo zaměstnance a vyjedou jim Blanokřídlí jako v Comebacku. Našlápnuto mají slušně. 

Ještěže na Josefa se nám vrátil Velen a čtvrtý den se dostavila i Velenka.   

Musela jsem se smát... Včera jsem na náměstí viděla paní něco mezi 50 a 60 lety. Už z dálky mě zaujala svými tanečními figurami. Když jsem přišla blíž, viděla jsem její sluchátka, mobil v ruce a hlasitý zpěv "Ajlavjůůůů". Asi taky mzdová účetní.

Abych nedopadla stejně, snažím se doma hlavu vypínat a relaxovat. Nejlíp to umím u motání věnců a prací na zahradě.

 

Dcera mně připomněla, že už je to přesně šest let od prvního covidového lockdownu. Do března 2020 jsme žili tak nějak normálně, pak už jen covid, války a zdražování. I když šest let není zase až tak moc dlouho, připadá mně to jako by to bylo v minulém století. Bude to tím, že se ty nepříjemné vzpomínky snažím vytěsnit z hlavy. 

Čas od času si pustím covidový klip mého milého Andrei Bocelli a dodnes mi z něj běhá mráz po zádech. Najdete jej tady. Obdivuji lidi, kteří mají v sobě tolik síly, naděje, krásy a umí to předat dál.

Mnoho dalšího jsem nestihla. Kromě workshopu na jarní věnec a jednoho nákupního odpoledne v Brně jsem doma a na zahradě doháněla to, na co se přes týden nedostalo. Bylo i pár malých - krásně zabalených - radostí...

S manželem jsme se stali závislí na švédsko-dánském seriálu Most. Hltáme každý archivní díl a hodně nás to baví.

Jako obvykle se toho v mé březnové kuchyni událo hodně. Upekla jsem domácí granolu, chačapuri, Banana Bread, vyzkoušela jsem recepty podle Peče celá země a zopakovala jsem si koláče podle Helenky. Ty u nás mají vždy úspěch.

Pokud se snažíte dostat do plavkové formy, mám tip na mlsání bez výčitek. Už roky si kupuji gumídkové zajíčky bez cukru. Je to chutný vyprošťovák. Dají se koupit v Drogerii Rossmann. 

A ještě jeden tip. Tentokrát na jednoduché a rychlé tvoření. Nelíbí se mně igelitové velikonoční sáčky na dobroty dětem, a tak jsem letos vyrobila vlastní. Využila jsem papírové tašky, které dostávám k nákupu. Ozdobila jsem je ubrouskovou technikou, kterou jsem zkusila poprvé. Tašky se dají vyzdobit i jinak a využít třeba na narozeninové nebo vánoční dárky. 

Potřebujete pěkný ubrousek, papírovou tašku, lepidlo typu Herkules, nůžky a štětec.

Z ubrousku vystřihnu obrázek - třeba zajdu.

Ubrousek má tři vrstvy, já budu potřebovat jen tu horní, barevnou.

V místě kam přijde obrázek, potřu tašku lepidlem a přilepím obrázek.

Lepidlo nanesu štětcem i na obrázek a vyhladím.

Použít se dá bílá i přírodní papírová taška. Fotila jsem ještě mokré, takže nechat uschnout.

Na zahradě i doma se probouzí jaro. 

Tuším, že ani v dubnu to nebudeme mít s kolegyněmi úplně jednoduché, ale zvládly jsme jiné taškařice a už jsme na ledaco zvyklé. Omlouvám se všem spřízněným blogerkám, že nestíhám číst a komentovat jejich příspěvky, ale to už je nad mé momentální možnosti. Věřím v lepší zítřky a víc času na malé radosti nám všem.



A jen tak mimochodem: Březnová nástěnka voní jarem, hýří barvami a láká na nový začátek. Odráží mé intenzivní těšení se na zahradní radosti .