Termální jezero Hévíz

Páteční den našeho prodlouženého víkendu jsme prožili oddychově a relaxačně. V maďarských termálních lázních odpočíváme rádi, ale u termálního jezera jsme ještě nikdy nebyli. Trochu jsme šli do neznáma a obavy byly i kvůli počasí, které trhalo teplotní rekordy. 

 

Obrázek z ptačí perspektivy - zdroj internet. 

Plánovat dopředu cestu je vždy s otazníkem, protože v poslední době se počasí chová nevyzpytatelně. Čtvrtek byl horký, ale zachránily nás dvě noční bouřky, které přinesly vítané ochlazení.

Nakonec při polojasnu teplota klesla pod třicítku a koupání v jezeře bylo velmi příjemné. Plánovali jsme návštěvu na pár hodin a pak si ještě udělat malý výlet. Bylo nám tady ale tak dobře, že jsme zůstali až do večera. 

Lázeňské městečko Hévíz leží jen pár kilometrů západně od břehů Balatonu. Proslavilo je největší přírodní termální jezero na světě. Jedinečné jezero je národní přírodní památkou s tradicí lázeňství od roku 1795. 

Koupání je tady možné celý rok. V zimě má voda 22-24ºC, v létě se teplota vyšplhá až k 38ºC. My jsme měli příjemných 30ºC. 

Léčivá voda tryská z hloubky 38 metrů a je velmi bohatá na minerály, které zjemňují pokožku, tlumí bolesti, jsou dobré proti zánětům a posilují pružnost chrupavek. Jezerní voda je jedna z nejlepších na léčbu revmatických obtíží a problémů s pohybovým ústrojím.

Největší mimořádností je přítomnost radonu, který činí vodu mírně radioaktivní a stimuluje hormonální tvorbu a nervovou soustavu.   

Voda do jezera vyvěrá v jeskyni na dně jezera. Vydatný zdroj vymění vodu v celém jezeře každé tři dny. Prameny jsou v jeskyni dva, východní má teplotu 26ºC, západní 41ºC. 

Voda z jezera vytéká kanálem Hévízi-csatorna ústící do řeky Zaly, která ji odvádí do Balatonu. Termální voda vytváří v kanále jedinečné životní podmínky, unikátní v celé Evropě.  

Na jezeře velkém skoro 4,5 hektaru zaujmou na kůlech postavené lázeňské pavilony, které kromě běžného zázemí nabízí i wellnes nebo spa zónu.

Koncem 18. století byly postaveny první lázeňské budovy a zřízeno přírodní koupaliště. Ty v průběhu času prošly několika přestavbami a rekonstrukcemi. Poslední rekonstrukce proběhla v letech 2000-2002 a už by to chtělo opět něco opravit či vylepšit. Nejspíš se na tom už pracuje, protože je letos z důvodu rekonstrukce uzavřen centrální pavilon.  

Lázeňské pavilony doplňují červené a bílé lekníny pokrývající hladinu jezera.

Lázně jsou státní a je to trochu znát, což zbytečně kazí celkový dojem. Personál se nepřetrhne, nabídka občerstvení je omezená, značení není intuitivní. Za celou dobu jsme třeba nenašli převlékárny. Viděli jsme jen pár budek v parku.  

Velkou předností lázní je rozlehlost jezera a okolního parku. Víc návštěvníků je v blízkosti vchodu u parkoviště, ale stačí popojít kousek dál a najít si nedaleké místo, kde je poloprázdno. K dispozici je také veliké množství lehátek, které mohou návštěvníci zdarma využívat.

Ve střední části je nevelký dětský bazén a dětské hřiště. Rodin s dětmi tady není moc, nikde nehraje žádná hudba, je tady až nezvykle klidno. 

Nevelká restaurace je samoobslužná s omezeným výběrem polévek, teplých jídel, malým salátovým barem, pár zákusky a běžnými nápoji. Ale vybrat se něco dá. My jsme si dali porci ryby s hromadou hranolek a kuřecí špízy. Pro dva absolutně dostačující a ochutnali jsme všechno.   

Jak to tady funguje?

Nejsou to klasické termální lázně s bazény, a tak jen pár informací pro představu. Vstupné se dá koupit celodenní (7 500 HUF = 480 Kč) nebo tříhodinové (4 500 HUF = 300 Kč). Na pokladně návštěvník dostane čipové hodinky k přístupu do šatní skříňky. Hned u vstupu je půjčovna pěnových plavacích kol. Ti, kteří nemají vlastní, si mohou kolo půjčit na celý den za 700 HUF (necelých 50 Kč). Má to malé úskalí... při půjčení je nutná kauce 2000 HUF (asi 140 Kč), kterou při vrácení dostane návštěvník zpět. Půjčení a kauci je možné uhradit pouze hotově a jen ve forintech. Na to je třeba pamatovat. Jiná hotovost není potřeba. Lehátka jsou zdarma a občerstvení lze platit kartou. Plavací kolo doporučuji půjčit. Je to taková ta pěnová žížala, se kterou se učí děti plavat, spojená spojkou do kruhu. V jezeře je hluboká a teplá voda a bez kola se tam dlouho vydržet nedá. Přístup je po schodech nebo bazénových žebřících. Pro neplavce bych to moc neviděla.

Více informací najdete na www.spaheviz.hu.

Nechat se nadnášet jezerní vodou i chytat bronz bylo velmi příjemné a ani se nám nechtělo odcházet. Moc jsme si náš lázeňský relax užili a rádi se vrátíme.

A jen tak mimochodem: V páteční podvečer jsme ještě stihli procházku do živého centra lázeňského města. Centrum je nevelké a navazuje na park u termálního jezera. Ulice pěší zóny jsou plné zahrádek restaurací a kaváren, obchodů se suvenýry či módou nebo salónu s thajskými masážemi. Těch je tady zřejmě víc než v Bangkoku 😊. Korzujících lázeňských hostů jsou plné ulice i náměstíčka. My jsme se přidali a abychom líp zapadli, pořídili jsme si velkou zmrzlinu. Manžel testoval zelené jablko, já jsem ochutnala dubajskou čokoládu.

Architektura je pel-mel divočina. Brutalismus osmdesátek, střídá podnikatelské baroko devadesátek. Nic, co by lákalo k focení. I nové budovy, kterých je poskrovnu, mají architekturu, které až tak moc nerozumím. Navíc tu mají slabost pro střechy. Většinou jsou mohutné a "ozdobené" nejednou věží, věžičkou nebo alespoň vikýři roztodivných tvarů a velikostí.

Jediné, co jsem na zpáteční cestě vyfotila, byl barevný květinový záhon a zvláštní Kostel svatého Ducha. Modrý kostel, jak mu tady říkají, byl dokončen v roce 1999. Z ptačí perspektivy má prý půdorys holubice symbolizující Ducha svatého. Sedm věží má zase představovat sedm duchů. Mně tato stavba připadá jako vystřižená z nějakého béčkového hororu a do lehkosti moderního kostela (třeba) v pražských Emauzích má na míle daleko.