Lecce - Florencie jihu

Z Apulie zbývalo objevit Salento, tedy jih jihu. Vyprahlý region italského podpatku, který se v antice nazýval podle původních obyvatel Messapia. Region s bohatou historií, jedinečnou architekturou, pravým obrazem jihoitalského života a také regionem s nesmírně smutnou současností, ale k tomu se ještě dostanu.   

 

 

  

Na prozkoumání Salenta bychom potřebovali víc času, než který nám zbýval do odjezdu z Apulie, ale návštěvu Lecce jsme nemohli vynechat. Toto nádherné barokní město, kterému se pro jeho úchvatnou architekturu přezdívá "Florencie jihu", dalo název vlastnímu uměleckému směru zvanému lecccké baroko.

Lecce je elegantní město pyšnící se starobylými messapijskými a římskými kořeny. Nachází se v srdci Salenta, mezi Jadranem a Jónským mořem, a vyniká svým historickým centrem bohatým na kostely a paláce ze zlatavého leccského vápence ideálního pro propracované detaily.  

Specifická architektura Lecce se vyznačuje neuvěřitelně detailními, zdobnými a propracovanými řezbami. Celé historické centrum je postaveno z měkkého, zlatavého vápence. Díky němu město v jižním slunci doslova září teplým, medovým odstínem.

Lecce není jako jiná přeplněná italská města. V ulicích je mírný provoz a je radost chodit po staré části města, které je dopravě uzavřeno. 

Historické centrum Lecce je rozlehlé. Je to rozlehlá spleť ulic vedoucích mezi barokními, bohatě zdobenými řadami činžáků, paláců, klášterních budov a kostelů ze žlutého pískovce, které čas od času oddělují zdobená náměstí. 

 

Do Lecce jsme dorazili brzy dopoledne, a tím pádem dobře zaparkovat nebyl problém. Auto jsme nechali na velkém parkovišti blízko centra u bývalé městské brány Porta di Napoli. Kdysi byla začátkem cesty do Neapole, ale časem ztratila význam, a tak byla proměněna v triumfální oblouk. 

 

 

Prohlídku historického centra jsem naplánovala ve tvaru čtverce zahrnující čtyři stěžejní místa, které jsme chtěli vidět. Od Porta di Napoli jsme se vydali dlouhou rovnou ulicí Palmieri k náměstí Piazza del Duomo. Cestou jsme začali nasávat místní baroko v dopoledním slunci. 

Pallazzo Palmieri

Palác, sestávající z asi padesáti dokonale zrestaurovaných místností, svůj současný název převzal od jména Giuseppe Palmieriho, generálního ředitele Vyšší finanční rady Neapolského království. Pobýval tady Alexandre Dumas, Giovanni Boccaccio i neapolský král Joseph Bonaparte. Jeho nástupce Joachim Murat (také neapolský král a Napoleonův švagr) zanechal v paláci památku: své jméno vyryl diamantovým prstenem na zrcadlo v jednom ze salonů.

 

 

Piazza del Duomo

Je jedno z nejpůsobivějších náměstí v Itálii. Je těsně lemované krásnými budovami katedrály San Oronzo, sedmdesátimetrovou zvonicí, biskupskými paláci a seminářem. Jedná se o jeden z mála příkladů těsně uzavřeného náměstí, do kterého vede jediná ulice. 

Zajímavostí je, že plocha náměstí není městskou oblastí a patří kurii (mohla by fungovat i na principech podobných těm, které má Vatikán v Římě).

Vstupné do kostelů mělo být podle průvodce zdarma, ale na místě jsme zjistili, že je třeba předem objednat kartu za 11 eur. Tu jsme neměli a mohli jsme si svatostánky prohlédnout jen z venku. 

Pokračovali jsme ulicí Via Vittorio Emanuele II, lemované obchody a vyhlíželi jsme římské divadlo. 

Když jsme je konečně našli, zastavila nás stěna rekonstrukce. Škvírou jsme zahlédli tohle...

Škoda, ale oprav je třeba.

Prohlédli jsme si alespoň vedlejší kostel Chiesa di Santa Chiara a přilehlé uličky s dílnami, které dodnes vyrábí a prodávají figurky z papírmašé.

Lecce se proslavilo nejen barokní architekturou, ale i výrobky z papírmašé (italsky cartapesta), což je tvárná hmota z drceného papíru, vody a lepidla, která se používá k výrobě masek, loutek a dekorací.

Po celém historickém centru jsme potkávali tradiční řemeslné dílny s papírmašovými figurami k výzdobě kostelů, obchody se soudobými postavami i designová studia, která papírmaši vtiskla novou moderní podobu.

Piazza Sant'Oronzo

Je hlavní náměstí historické části města. Živé místo lemované restauracemi a bary vyniká zvláštností, která jinde není k vidění. Velkou část náměstí zabírá římský amfiteátr ze 2. století, který tvoří kontrast s okolními barokními paláci.

Objeven byl při stavebních pracích, ale vzhledem k blízkosti sousedních budov nebylo rozhodnuto odkrýt celý amfiteátr a můžeme si prohlédnout pouze jeho část. Zbytek amfiteátru je stále skryt pod okolními budovami. Odhaduje se, že kapacita amfiteátru mohla být až 25 tisíc diváků.  

Ve středu náměstím stojí sloup se sochou sv. Oronza, biskupa z Lecce, který je patronem města. V jeho blízkosti je pomník označující začátek cesty Via Appia (části Via Trajana) a kostelík San Marco z poloviny 16. století. 

Mise splněna. V Římě jsem viděla konec římské cesty Via Appia a teď i jeho začátek. 

Z náměstí vybíhá několik dlážděných uliček, z nichž jedna vede k mohutné stavbě hradu Castello di Carlo V. z 16. století s hradbami.

Vrátili jsme se na náměstí a pokračovali Via Templari a Via Umberto I., kde se skrývá největší poklad Lecce - Bazilika sv. Kříže.

Asi místní orloj.

Bazilika Santa Croce

Je mistrovské dílo barokní architektury s bohatě zdobenou fasádou. Stavba baziliky byla dokončena v 17. století po téměř 150 letech práce. Jeho fasáda vzbuzuje všeobecný obdiv a dnes je považována za vrchol baroka. 

Výzdoba baziliky se setkávala s negativními názory a byla brána jako dobrý příklad nevkusu. Poději bylo provedeno mnoho studií, které nakonec vedly k jeho uznání za architektonické mistrovské dílo města. V sousedním klášterním komplexu ze 13. století se nachází Palazzo del Governo.

 

  

Jen o pár kroků dál stojí Palazzo Loffredo Adorno, současné sídlo prezidia provincie Lecce a další zajímavý příklad zdejší architektury. 

Za zvláštní pozornost stojí výzdoba vstupního portálu se symetrickým střídáním dekorativních prvků, vytvářejících fantastickou mozaiku tvarů, které dokonale spolupracují s dopadajícím světlem a mistrovsky využívají optické jevy. 

Nakoukli jsme i do dvorany.

Blížil se čas oběda a hned naproti paláce nám padl do oka lehce hipsterský bar, usadili jsme se, nechali se obskakovat výlučně pánskou personálem a před odjezdem si v klidu užili a zažili barokní krásu Lecce.

Já jsem neodolala apulijské burratě, hoši jeli klasiku - lasagne.

Po výborném obědě jsme se vydali poloprázdnými ulicemi k autu a vyrazili dál po Salentu.

Parkování: Parcheggio Unisalento, Via Adua  

Lecce bylo po všech těch bílých apulijských městech velkou změnou. Můžete tady být celý den, ale hlavní památky se dají obejít bez spěchu za dvě, tři hodiny. Jako univerzitní město má živé centrum, ale není přeplněné a dá se užít ve velké pohodě. No, a barokní architektura je tak mimořádná, že by byla škoda ji nevidět.  

 

A jen tak mimochodem: V Apulii roste 60 milionů olivovníků, to je jeden olivovník na každého Itala žijícího v Itálii. Vyrábí se tady více než 50 % italské produkce olivového oleje. Chuť apulijského oleje je výjimečná. Podnebí a půda bohatá na minerály zde dohromady vytváří jedinečnou peprnou chuť, kterou oceňuje celý svět. 

Uprostřed olivových sadů lze navštívit tradiční opevněné farmy Masserie, nabízející ten nejlepší domácí olivový olej. Často nabízí i ubytování od jednoduchých agroturistických až po luxusní butikové s bazény.

My jsme jedním takovým nádherným sadem projížděli cestou z Ostuni do Egnazie. Museli jsme zastavit a obdivovat staleté olivovníky s důstojnými kmeny a moudrým šumem listí. Jako by chtěly vyprávět dávné příběhy, kterých byly svědky.  

Tím víc je pak znepokojivé, že tyto vládce apulijské krajiny ohrožuje bezohledný útočník. V divokých končinách Salenta jsou stromy staré 800 až 1000 let napadeny smrtící bakterii, která se jmenuje Xylella fastidiosa. 

Olivovníky, které po staletí bděly nad krajinou, dnes odumírají a usychají. Bakterii přenáší hmyz a ochrana nebo záchrana je v podstatě nemožná. Lepra olivovníků od roku 2014 už v Salentu zahubila přes milion olivovníků. 

Naštěstí jsou některé druhy olivovníků vůči bakterii odolné. Když se zachytí dostatečně brzy, lze s jejich pomocí zvýšit odolnost starých stromů roubováním, jinak se musí vykácet a nahradit odolnými druhy.

Cestou po Salentu jsme viděli mnoho nově vysázených olivových sadů. Ale ještě víc těch napadených a mrtvých. Pohled na suché, ořezané a spálené stromy ničil mé zelené srdce. Byl to jeden z nejsilnějších zážitků cestování po Apulii. Nesmírně smutný a bolestivý.