Bari - jen voda, semolina a spousta amore

Zpočátku jsem do Bari jet ani nechtěla. Hlavní město regionu Apulie je především velký přístav a ty nemají zrovna dobrou pověst. Nakonec jsem cestu naplánovala a dnes už vím, že by byla chyba Bari vynechat.

 

 

Bari leží na pobřeží Jadranského moře a se svými 400 tisíci obyvateli je po Neapoli druhé největší město jihu Itálie. Při procházce městem si uvědomíte, že se tu potkávají dva světy. Staré dobré časy, ve kterých se dělá všechno tak, jak bylo zvykem odjakživa, se střetávají s moderní metropolí, která se chce prosadit na evropské mapě. 

 

  

 

Bari, které bylo od římských dob významnou obchodní stanicí, sloužilo jako brána do Řecka, na blízký východ i za jeho hranice. Bylo například shromaždištěm rytířských křížových výprav. 

 

 

 

Město je asi 2 tisíce let staré a seznam mocností, které Bari přepadaly, je předlouhý a po staletích obléhání lze jeho obyvatelům prominout, že si vypěstovali odpor ke každé autoritě, která nahradí tu předchozí. 

 

 

 

Během 2. světové války se v Bari odehrála událost, která je dodnes známá jako „Malý Pearl Harbor“. 2. prosince 1943 provedlo německé letectvo nálet na spojenecké lodě umístěné v přístavu. Němci potopili téměř 30 lodí plných zásob a kromě tisícovky vojáků zahynuly i stovky civilistů. 

 

 

 

Přístavní města jsou nechvalně známá kriminalitou. Bari v tomto ohledu nezaostávalo. Italská vláda v posledních letech dělá hodně pro to, aby zastavila vylidňování jihu země, přesouvá sem investice i mezinárodní akce, které mají jižní Itálii zviditelnit. 

 

 

 

A zdá se, že se jí to daří. Bari má v současnosti nejnižší nezaměstnanost z celé Itálie a kouzlu Apulie podlehla už třeba Meryl Streep nebo Helen Mirren, které si tady pořídily venkovské domy. 

 

  

 

Castello Normano-Svevo

V západní části Starého Města, v blízkosti Nového přístavu, je pevnost Castello Normano-Svevo, dnes zvaná Švábský hrad. Původní byzantsko-normanskou stavbu, postavenou pravděpodobně ve 12. století, obývali Štaufové, Anjouovci, Aragonové a Bourboni. V 16. století byl hrad za Isabely Aragonské a její dcery Bony Sforzy přebudován na renesanční rezidenci. 

 

 

 

Švábský hrad připomíná slavnou postavu Friedricha II. vnuka Friedricha I. Barbarosy, který byl výjimečnou osobností své doby. Byl vychováván papežem Inocencem III. jako zázračné dítě. Friedrich byl ve svých 4 letech korunován králem, mluvil šesti jazyky, zajímal se o islám a judaismus, stal se králem jeruzalémským, byl ochránce umělců... 

Za jeho vlády celá Apulie prožila období rozkvětu. Dařilo se obchodu s Východem, zejména za křížových výprav. 

Staré Bari – La Citta Vecchia

Do Starého Bari je nejlepší vstoupit některou z nízkých kamenných bran, nechat se pohltit bludištěm uliček a plně podlehnout jejich osobitému půvabu. Dříve bylo nebezpečné chodit do staré části Bari, ale dnes je to jedna z nejkrásnějších lokalit Itálie. 

 

Charakteristická brána Arco G. Petroni na začátku Strada S. Giuseppe, vedoucí do úzkých uliček starého města. Dobrý výchozí bod na procházku.

  

 

 

Asi 6 tisíc obyvatel tu tvoří semknuté společenství, kde je všední život patrný všude, kam se podíváte. Prádlo se suší venku, ale spodní prádlo visí vždycky vzadu tak, aby je nikdo neviděl.   

 

  

 

 

Hned za branou se ulice velmi zužují a klikatí. Prostor se zmenšuje a vy máte dojem, že se občas budete muset sehnout nebo zatáhnout břicho, abyste se protáhli. 

 

Brzy jsme pochopili, že nemá cenu sledovat mapu, protože se stejně ztratíme. Naštěstí Staré město není moc velké a nic se nedá minout.

 

Ducha starého města nejlépe vystihuje slovo "domácký". Staré město je jako jeden velký dům, vonící uvařeným jídlem, čerstvě vypraným prádlem, s otevřenými dveřmi a okny, hlasitou hudbou a vášnivou konverzací. Zdá se, že soukromí ve starém Bari neexistuje. 

 

Jako z Felliniho filmu... Italská mamka posílá v košíku oběd synovi dolů do obchodu.

 

Vstupní dveře ani okna nejsou zavřená, občas je kryje jen záclona nebo lehký závěs. Při procházce starým městem i nedobrovolně nahlédnete do mnoha domů. Očima se setkáte s hospodyní, která v otevřené kuchyni připravuje těstoviny. 

 

 

 

Ulici strada Arco Basso se také říká Orecchiette roud. V úzké ulici stojí jeden stolek vedle druhého, za nimi sedí ženy a ručně vyrábí těstoviny ve tvaru ouška - "orecchiette" z mouky semoliny, vody a hodně lásky. 

 

 

  

 

Jejich manželé rybařili na moři, a tak se musely ženy postarat o sebe a rodinu. Proto začaly po domácku dělat orecchiette a prodávat je před domem.  

Před několika lety se městská rada pokusila jejich obchod zastavit, protože z hygienických důvodů nelze vyrábět těstoviny z domova a prodávat je do restaurací. Ony ale pokračují dál a vybojovaly si právo prodávat těstoviny místním i turistům pro osobní potřebu. 

 

 

 

 

 

Kromě lokálních těstovin dámy nabízí apulijské Taralli - slané kroužky chutí připomínající tyčinky Grissini nebo sladké mandlové sušenky. 

 

 

 

Těstoviny si můžete koupit balené nebo na váhu. Já, poučena Lenkou Požárovou a její knihou "Jak jsem proje(d)la svět", jsem koupila ty balené. Ty, které nabírají dámy ze stolu, nemusí být ještě dokonale usušené a jsou plesnivé dřív, než přijedete domů.

 

 

 

Nejvýraznější, mediálně nejznámější a s nejvíc prořízlou pusou je Nunzia. U královny místní pasty jsem koupila i to, co jsem vůbec nechtěla 😊.

S taškou plnou těstovin pokračujeme v objevitelské cestě na Largo Albicocca - Piazza degli Innamorati - Náměstí zamilovaných. Místo večerních dostaveníček.

Dalším bludištěm uliček pokračujeme až k místní katedrále se zajímavým osudem. 

Katedrála San Sabino

Uprostřed Starého Města se tyčí katedrála San Sabino z 12. století. Svatý Sabin byl patronem Bari, ale obyvatelé našli zajímavějšího patrona Bari a Sabin ostrouhal. 

 

U kostela San Giorgio jsme se posadili ke stolku v úzké uličce a v místní "ouškárně" si dali oběd. Ouška neboli orecchiette doplnil masový závitek s rajčatovou omáčkou.  

 

 

 

Bazilika sv. Mikuláše - Basilica di San Nicola

Bazilika sv. Mikuláše je mohutná, strohá románská stavba, vybudovaná k uložení ostatků sv. Mikuláše, které místní rybáři ukradli r. 1087 v Turecku. Ano, toho Mikuláše, kterého provází čert a anděl 5. prosince po našich domovech. 

 

 

Mikuláš z Myry, známý také jako sv. Mikuláš z Bari, je světcem ve dvou církvích: katolické a pravoslavné. Žil na přelomu 11. a 12. století, proslul pomocí chudým a potřebným. 

 

 

 

Přítomnost relikvií zaručovala neustálý proud poutníků, což se samozřejmě promítlo do financí města. Navíc jeho ostatky měly mít moc činit zázraky a zaručovat štěstí. Relikvie tak významného světce si zasloužily zvláštní místo odpočinku, a tak byla postavena bazilika. Předchozí patron města, svatý Sabin, musel ustoupit svatému Mikuláši, který je patronem města dodnes. 

Santa Maria del Buon Consiglio

Při procházce Bari Vecchia jsme se zatoulali až k ulici Santa Maria del Buon Consiglio. Stával tady kdysi kostel. Ve 30. letech, pravděpodobně pod tlakem fašistické lobby, někdo přišel s nápadem "odhalit románskou stránku města", která měla být ukryta ve vrstvách základů kostela. 

Proto bylo přistoupeno k demoličně konzervačním pracím a z kostela toho mnoho nezůstalo. V muzeu pod širým nebem stojí jen sloupy a obvodové zídky.

Lungomare Imperatore Augusto

Zašli jsme se podívat i k moři na impozantní přímořskou promenádu obepínající Staré město. Půvabně vypadá večer, když se rozsvítí nekonečné řady světel. 

 

  

 

Po východním obvodu Starého Bari jsme se vydali zpět.

 

  

  

 

  

I v této části Starého Bari je toho dost k vidění.

 

 

 

 

Nejrušnější místo a centrum Starého Města tvoří náměstí Piazza Mercantile s palácem Sedile dei Nobili. Leží na východě, vedle Starého přístavu - Porto Vecchio. Náměstí Piazza Mercantile bývalo centrem obchodu v Bari. Právě zde se soustřeďuje večerní a noční kulinářský život města.  

 

 

 Nové Město

Jižně od Starého Města se nachází Nové město. Je tak rozdílné od Starého Města. Široké, osvětlené ulice, vysoké, krásně udržované, přepychové a zdobené secesní domy. Široká promenáda ve vysokém lesku s palmami a nablýskanými, třpytivými výlohami luxusních obchodů, elegantní kavárny, divadlo Petruzzelli s nádhernou fasádou... 

 

 

 

 

 

Po obou stranách promenády je pravoúhlá síť ulic, ve kterých je těžké se ztratit. Leda byste šli na opačnou stranu, stejně jako my.

 

 

  

Zaparkovat v Bari není vůbec jednoduché. Měla jsem vytipovaná parkoviště a modlila se, abychom na nich našli volné místo. Navigace nás k centru přivedla z druhé strany, než jsem počítala a jediné parkoviště, které jsem tu měla vyhledané bylo beznadějně plné. Vrátili jsme se asi půl kilometru zpátky a zaparkovali v parkovacím domě, který jsme viděli cestou a měl ještě pár volných míst. 

Adresa: Parcheggio Saba Porto, Corso Vittorio Veneto 5, cena 7 Eur na celý den. 

 

 

Nutno dodat, že ani v Bari ani na žádném jiném místě, které jsme na jihu Itálie navštívili, jsme se necítili v nebezpečí nebo ohrožení. Všude jsme se cítili příjemně a užívali si dovolenou. Ochutnat Bari a zažít jihoitalský kolorit je zase jiná, nová zkušenost a stojí za pár hodin dovolené.  

 

 

 

A jen tak mimochodem: Myslím, že právě u tohoto příspěvku se hodí pohovořit o jihoitalském řidičském stylu. Asi 200 km jižně od Boloně se evropský řidič nestačí divit, kam se to dostal.

 

1. Troubení neberte osobně. Ital troubí stále, často bezdůvodně a většinou, když se snažíte dodržovat dopravní předpisy, např. dáváte přednost tomu, kdo jede zprava.  

2. Blikání funguje opačně. Ital není ani pozorný ani ohleduplný. Když zabliká dálkovými světly, neznamená to, že vás zdraví nebo pouští před sebe. Kdepááák, on nikdy neudělá nic, co by mohl. Blikání znamená "Ať tě ani nenapadne vjet mně do dráhy, teď jedu JÁ." 

 

3. Dopravní značky berou jen jakési nezávazné doporučení. Ani je nenapadne je dodržovat a protroubí každého, kdo by se jimi chtěl řídit.

 

4. Blinkr je zbytečnost, která zdržuje. Takže jej samozřejmě nepoužívají, ale pozor... když už konečně začnou blikat, nechají blinkr zapnutý desítky kilometrů, i když jedou rovně.

5. Přilepí se. To je každodenní realita. Osobák, náklaďák, autobus se přilepí na váš zadní nárazník a vy se jen modlíte, abyste nemuseli náhle brzdit.

 

6. Objížďky a uzavírky nikdo neřeší, neupravuje ukazatele, nevyznačuje objízdnou trasu. Ceduli zákaz vjezdu doplní závorou (ta je nutná, protože značka zákaz vjezdu přece Itala nezastaví) a mají hotovo. Domácí se vyznají a turista musí zapojit navigace, aplikace a mapy, aby se odsud vymotal.

 

7. Motorky a skútry - jejich řidiči nejspíš trpí syndromem nesmrtelnosti a podle toho jezdí. Jsou schopní protáhnout se klíčovou dírkou a dodnes se divím, že jsme žádného nepřizabili.

 

Jeden parkuje na chodníku, druhý jede v ZTL zóně a ještě se kolem zdi protáhne skútr.

 

8. Zóna ZTL - je italská varianta pěší zóny, ale za měnících se podmínek. Některá města uzavřou svá (historická) centra celodenně, některá jen večer a třeba Boloňa na celý víkend. Informaci zjistíte až z cedule u vjezdu do centra - v italštině - a už na vás Ital troubí. Doporučuji hledat informace předem, parkovat blízko centra a do zóny ZTL nevjíždět. Všude jsou kamery a pokuta 90 Eur si vás najde i v ČR.  

 

9. Pěší musí být ve střehu. I když se pohybujete v ZTL zóně a kocháte se městem, je dobré dávat pozor na pádící elektrokoloběžky, uskakovat před troubícími skútry  a zatáhnout břicho při protahování se kolem fiátku, který sem z nějakého důvodu má vjezd povolený.

Není nouze o situace, kdy se v ulici tři metry široké čelně potká zásobovací dodávka, s babčou ve Fiatu Panda a dva turistické tuk-tuky. Samozřejmě, že couvat nechce nikdo.

 

Provoz v ZTL zóně u katedrály. Za osobákem byly ještě tři tuk-tuky.

10. Není nouze o nevídaná dopravní řešení. Při najíždění na dvouproudovou rychlostní silnici jsme zjistili, že připojovací pruh není (jako obvykle) z pravé, ale (propána) z levé strany - takže hned tři sta z místa rovnou do rychlého pruhu. 

Překvapila nás i výstražná značka s krávou... na tříproudové dálnici u velkého města. Tam nikdo pod sto km nejede a potkat stádo krav... no, to by byl zmatek, chaos, panika. 

Občas se manžel orosil, ale nakonec jsme dojeli celí a, na rozdíl od místních, bez odřenin a promáčklin.