La dolce vita

Léto nám každoročně přináší několik narozeninových oslav. Na takovou oslavu by se hodil dort pro oslavence, ale v tom horku není moc příjemné stát u trouby a ani není chuť na klasiku s máslovým krémem. Doma stále jedeme na italské vlně, a tak volba padla na nepečený dort s chutí citronů. Byl na způsob cheesecake, ale pár rozdílů se našlo. Místo sušenkového základu jsem spodek dortu upekla a udělala jsem moc dobře. Je to daleko lepší varianta. Dort má skutečně výšku dortu a ozdobený je taky v letním italském stylu. Oslavenkyně byla překvapená a s výslednou chutí byla spokojena celá sestava.  

 

 

 

Nepečený citronový dort

 

Základ:

120 g hladké mouky 

2 PL krupicového cukru

60 g másla

2 žloutky 

 

Náplň:

500 g tvarohu (tučný v kostce)

500 g mascarpone

500 g zakysané smetany

150 g moučkového cukru

1 ztužovač za studena (do jogurtových náplní)

1 citron - šťáva i kůra

pro zvýraznění chuti jsem přidala i pár kapek citronového oleje

špetku žluté gelové barvy

 

Poleva - Lemon curd:

3 žloutky velikosti S

40 ml citronové šťávy

40 g krupicového cukru

citronová kůra nebo citronový olej

30 g másla 

 

Na ozdobu:

1 citron

50 g krupicového cukru

20 g medu 

borůvky

meduňka   

 

dortová forma Orion o průměru 23 cm

 

 

Ručně nebo v robotu či food procesoru promíchám mouku, cukr a máslo. Do vzniklé drobenky přidám žloutky a vypracuji hladké nelepivé těsto.

 

Těsto rozválím mezi dvěma pečícími papíry a podle dna formy vykrojím kruh. 

 

 

 

Dortovou formu vyložím pečícím papírem, boky vymažu olejem a na dno přenesu připravený základ dortu. 

 

 

 

Peču na 180⁰C do zrůžovění, asi 20-25 minut. Nechám vychladnout.

 

Přísady na náplň by měly mít pokojovou teplotu. V míse prošlehám tvaroh, mascarpone, zakysanou smetanu a cukr. Opatrně vmíchám citronové komponenty a protože chci mít dort vysoký a hodně pevný, přidám podle návodu i ztužovač. Běžně to nedělám, ale mívám větší průměr formy a vrstva není tak vysoká - potom vše ztuhne dobře i bez ztužovače. 

 

 

 

Ráfek dortové formy uvolním, z upečeného základu odstraním pečící papír a vrátím zpět do formy. Polovinu náplně rozetřu na základ a uhladím. Druhou polovinu obarvím žlutou gelovou barvou a hned nanesu na neobarvenou vrstvu. Takto připravený dort jde do druhého dne ztuhnout do ledničky. 

 

Ráno připravím Lemon curd a kandované citrony na ozdobu. Nad párou v misce promíchám žloutky, citronovou šťávu a cukr. Krém by měl být hustý a vzhledem k žloutkům by teplota měla překročit 70⁰C. Odstavím z plotny, nechám trochu zchladnout a následně metličkou zašlehám máslo. Nechám úplně zchladnout.

 

Citron vydrhnu kartáčkem a nakrájím na tenké plátky. Cukr rozpustím ve 100 ml vody a přivedu k varu. Přidám citrony, promíchám a na mírném ohni vařím asi 10 minut. Nechám zchladnout. Nakonec přidám med a dobře promíchám. 

 

Jakmile krém a citrony vychladnou, jdu dokončit dort.   

 

Dort objedu podél ráfku formy nožem, uvolním ráfek a přenesu na podnos. Lemon curd liji do středu dortu a lžící krouživým pohybem jej roztírám k okrajům. 

 

 

 

Ozdobím kandovaným citronem, borůvkami a lístky meduňky.

 

  

 

 

 

 

 

 

  

 

Ze sirupu, který zbyl po kandování citronů, je výborná domácí limonáda. Sirup přecedím do džbánu, doliji vychlazenou perlivou vodu, ozdobím plátky citronů a mátou. Přeliji do sklenic s ledem.   

 

 

 

 

A jen tak mimochodem: Itálie... rovná se... zmrzlina, samozřejmě. Málokdy se zklameme, mít to nejlepší gelato je prestižní záležitostí každé zmrzlinárny. My jsme poctivě testovali, ochutnali oblíbené stálice a objevili pár novinek. Mě zaujala zmrzlina s tajuplným názvem Cassata siciliana.   

Po krátkém pátrání jsme zjistili, že se zmrzlináři nechali inspirovat slavným sicilským koláčem, který kombinuje piškotový korpus nasáklý likérem, s ricottovou náplní, okázale a bohatě zdobený kandovaným ovocem. Na místních stolech se objevuje většinou o Velikonocích a jeho příprava není úplně pro začátečníky.

 

Zdroj: Giallo Zafferano

 

  

Typický dezert z Palerma péct nebudu, ale zmrzlinu, která se jím nechala inspirovat, vyzkouším ráda. 

 

 

 

Zmrzlina Cassata siciliana

 

300 g čerstvé ricotty 

400 g smetany na šlehání 33 % 

200 g směsi kandovaného ovoce (citrony, pomeranče, třešně,...)

100 g hořké čokolády 

50 g vyloupaných nesolených pistácií 

 

Ricottu nechám odkapat - na misku položím velký cedník, do něj vložím utěrku a přesunu sem ricottu. Nechám odkapat v ledničce do druhého dne nebo minimálně 2 hodiny.

Pokud je ricotta pevná, není až tak důležité ji nechat odkapat, a může se rovnou přistoupit k výrobě zmrzliny.

 

Vyšlehám šlehačku do tuha a smíchám s prošlehanou ricottou. Stěrkou vmíchám nadrobno nasekané nebo pokrájené kousky čokolády, pistácií, sušenek a kandovaného ovoce.

 

Přesunu do zmrzlinovače a nechám připravit zmrzlinu. Pokud není zmrzlinovač k dispozici, stačí připravenou směs přesunout do krabičky, vložit do mrazáku a občas prohrábnout vidličkou. 

  

 

Polignano a Mare - Hvězda Instagramu

Ten, kdo se vydá z Bari podél jadranského pobřeží, po 35 km by neměl minout Polignano a Mare. Městečko se tyčí na okraji vápencového útesu nad tyrkysovým mořem a hvězdou Instagramu se stalo díky této mimořádně atraktivní lokalitě.

 

   

 

Kromě malebného centra Polignano proslavily závody v extrémních skocích do vody Red Bull Cliff Diving World Series, při nichž elitní skokani soutěží na vybraných místech po světě ve skocích do vody z výšky 27 m. Skokani vstupují na plošinu postavenou na útesu a předvádí svou odvahu i obratnost před 70 tisíci diváky. 

 

 

 

 

 

Historické centrum města je maličké a soustředí se kolem světoznámé pláže, umístěné uvnitř malé rokle Cala Lama Monachile, která se nachází na konci malé uzavřené zátoky. Samotná pláž je obklopená vysokými skalními útesy a díky tomu je nejčastěji fotografovaným místem celé Apulie. 

 

 

  

 

Prohlídka města je vlastně jen přesun mezi fotopointy, ze kterých si každý návštěvník, nás nevyjímaje, touží odvézt ty nejkrásnější apulijské fotky. Přitom těch pár klikatých uliček kolem náměstíčka Piazza Vittorio Emanuelle II má moc pěknou atmosféru a taky se tady moc dobře papá.

 

 

 

  

 

 

 

Cesta začala neslavně. Sotva jsme překonali kopec, který odděluje Itrijské údolí od rovinatého pobřeží, ze sluncem zalitého rána jsme se dostali pod černé bouřkové mraky, které se hrnuly od moře. Za chvíli hromy, blesky, proudy vody. Dorazili jsme do Polignana, zaparkovali a čekali až počasí dostane rozum. Italské počasí je naštěstí rozumné a za chvíli jsme mohli vyrazit.

 

 

Cestu do centra lemovaly opuncie.

  

 

 

 

 

 

Pěknou a krátkou cestičkou jsme se z parkoviště dostali k římskému mostu, který spojuje obě strany soutěsky. Po dešti jsme mohli vidět i pěkný vodopád, ale v poledne už ani kapka. Cestou pod mostem se dojde k pláži, ale my jsme zatím vystoupali po schodech nahoru a rozhodli se počkat na azuro u kávy.  

  

 

 

 

 

 

 

 

 

Vstoupili jsme do první kavárny, kterou jsme potkali a vzápětí jsem zjistila, že je to ta, kterou jsem měla vytipovanou jakože "tady by to šlo". Massari Mozzarella Bar má nabídku, ze které nám přecházel zrak. Nabízí vynikající řemeslné výrobky, na které návštěvníci dlouho vzpomínají (já tedy ano).    

 

 

  

 

  

 

Byli jsme sice po snídani, ale nášup v italské verzi - presso, croissanty a apulijsou specilitu pasticciotto s pistáciovým krémem - jsme si neodepřeli.

 

 

Po druhé snídani se už obloha začala protrhávat a foto výprava mohla začít. 

Fotopoint 1 - Most Ponte Lama Monachile

Z kavárny je to pár kroků zpět k mostu, ale tentokrát jsme se prošli po jeho horní části, ze které je nádherný výhled na pláž sevřenou skalisky v hluboké rokli.

 

Fotopoint 2 - Pláž Cala Lama Monachile

 

Pláž se začínala po bouřce zaplňovat. Sešli jsme dolů udělat pár fotek než bude obsazená. Pláž je oblázková, po stranách se skalními jeskyněmi v příkrých skalních stěnách soutěsky. Výhledy jsou impozantní. 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Moře bylo docela živé, ale pár jedinců se i přesto vydalo do vln. My ostatní jsme se zájmem přihlíželi, jak to s nimi dopadne. Přežili všichni a my jsme mohli pokračovat dál. 

 

 

 

Při odchodu z pláže jsme se vydali k další ikonické vyhlídce. Cestou po pravé straně jsme za dvě minuty došli k památníku Domenica Modugna. Sochu slavného italského zpěváka a místního rodáka nemůžete minout. Už proto, že tady všichni italští turisté zpívají a tulí se k muži v rozevlátém saku.

  

 

 

Mimořádně populárního zpěváka a zakladatele italské kantilény znají lidé po celém světě. Největší hity Domenica Modugna, čtyřnásobného vítěze San Rema, jsou „Nel bludipinto di blu“ (Volare), spolu s nadčasovou klasikou jako „Piove“ (Ciao ciao bambina).

 

Fotopoint 3 - Plochý kámen - Pietra piatta

Hned za sochou Domenica Modugna je široké schodiště, po kterém se dá sejít na rozložitou skalní desku, ze které je vidět Polignano, balancující na okraji útesu, zase z jiného, působivého pohledu. 

 

  

 

 

  

Na protější straně v hradbě domů jsou vidět balkonky s lidmi - to budou naše další fotopointy. Z plošiny Pietra piatta vznikají ty nejpůsobivější instagramové fotky. 

 

Hned za mostem vlevo je brána Porta vecchia otevírající historické centrum Polignana. Staré město je malé, ale krásné. Místní obyvatelé už léta dělají místo jedinečným a neustále je zkrášlují. I přes turistickou vytíženost mají uličky fantastickou atmosféru a není lepšího nápadu, než že se tady cíleně ztratit. 

 

 

  

 

 

 

Ulice lemované bílými kamennými domy zdobí kvetoucí květiny, kaktusy, vinná réva... 

 

 

  

Cesta jedné vinné révy.

  

 

   

 

Čtyřsetleté domy hostí nespočet kaváren, obchůdků a restaurací, nabízející lokální speciality. 

 

  

  

  

 

 

Hlavnímu náměstí Piazza Vittorio Emanuelle II vévodí kostel Nanebevzetí Panny Marie, jehož původ sahá do 13. století. 

 

 

  

 

 

Sluncem zalité náměstíčko je opravdovým živým centrem Polignana. Vychází z něj několik uliček, my jsme našli tu, která nás přivedla k vyhlídkovým balkonům - fotopointům 3 a 4. Jsou to ty balkony, které jsme viděli z protějšího břehu.

 

   

 

 

 

 

 

 

 

Pobřeží je lemováno mořskými jeskyněmi, ke kterým se pořádají lodní výlety.

 

Labyrinty uliček z vyhlídek nás přivedly zpět na hlavní náměstí starého města. Bylo to milé objevování zákoutí i detailů.

Jen trochu soukromí...

Massarì Mozzarella Bar, Piazza Giuseppe Garibaldi 16, 6-24 hod.

Parkoviště - Viale San Francesco d´Assisi, na parkovišti jsou toalety. 

 

  

  

I přes deštivý začátek jsme si Polignano prošli a užili. Město je krásné a má zvláštní půvab. Historické centrum je jedinečné už tím, že sem nesmí motorky. Procházka úzkými, tajemnými uličkami je o to klidnější.  

 

 

 

A jen tak mimochodem: Když jsme u moře, trochu se namočíme... 

Apulie (v italštině Puglia) má ze všech italských provincií nejdelší pobřeží dlouhé nekonečných 860 km. Pláže Jaderského a Jónského moře jsou skalnaté, oblázkové i písečné, skrčené mezi útesy i dlouhé několik kilometrů. Moře je tu průzračně čisté a příjemně teplé, často srovnávané s Karibikem.

 

Na druhou stranu nemá jihoitalský podpatek žádnou řeku, která by byla zdrojem užitkové vody. Většinu vody (a to až 70 %) zajišťuje Apulijský akvadukt, který přivádí vodu z horských pramenů a nádrží v sousedních regionech Kampánie a Basilicaty.   

Akvadukt je největší a nejdelší systém pitné vody v Itálii a jeden z nejvýznamnějších projektů své doby v Evropě. Byl vybudován v letech 1906 až 1939, aby vyřešil chronický nedostatek vody v suchém regionu Apulie.