čtvrtek 3. července 2025

Levandulová vesnice Tihany

Červnové výročí svatby jsme oslavili prodlouženým víkendem v Maďarsku. Vydali jsme se sem za sluncem, vodou, relaxem a hlavně levandulí.


 
 
Cestou: 
U Lanžhotu nás překvapilo oranžové práškovací letadlo. To jsem neviděla desítky let. Že by Štefan? 
U Bratislavy nás nepřekvapila dopravní zácpa.
U Sümegu a Cseszneku jsme obdivovali majestátnost uherských hradů.  
U Balatonu manžel zachránil život obrovskému "dvanácteráku". A nám auto.
U Veszprému jsme konečně uviděli třpytivou hladinu "maďarského moře" a náš cíl - Tihany fialové a voňavé - se blížilo.
 


Vesnici Tihany objeví milovníci levandule na kopcovitém poloostrovu nad hladinou Balatonu. Kolem roku 1925 využil místní bylinkář vulkanickou půdu a teplé mikroklima k vysazení prvních keřů levandule dovezené z Provence. Ukázalo se to jako dobrý tah, neboť vypěstovaná levandule obsahovala více éterických olejů než ta francouzská.



Od té doby se pěstování levandule rozšířilo do celého okolí Tihany a i dalších míst u Balatonu. Levandule je tady všudypřítomná. 


 

V červnu se dokonce koná Levandulový festival, kdy se Tihany s 1 500 obyvateli mnohonásobně rozroste, a kdy místní restaurace, cukrárny a zmrzlinárny nabízí pochoutky s levandulovou tématikou. 

 

Nemáte nějakou, co by se hodila k mému laku? Levandulovou? Hmmm, může být. Byla výborná.


"Maďarská Provence" zve na samosběr levandule, na doprovodné festivalové akce či prohlídky s průvodci, kteří zasvětí do všeho, co se točí kolem levandule, od pěstování rostliny až po destilaci ginu.   



Celému poloostrovu dominují dvě barokní věže zdejšího benediktinského kostela, jehož základy položil maďarský král Ondřej I., který se roku 1046 vrátil z kyjevského vyhnanství a přivezl s sebou manželku Anastázii, dceru Jaroslava Moudrého, vládce Kyjevské Rusi. 


Ondřej a Anastázie.


Zakládající list opatství Tihany je velmi cenným dokumentem obsahující první slova v maďarštině v jinak latinském textu. 



Během osmanských válek v 16. a 17. století byl klášter přestaven na hrad a z původního opatství se dochovala jen krypta s hrobem krále Ondřeje I.

Nynější barokní kostel postavili v 18. století benediktini na základech kostela z 11. století. V opatství, které je zapsané na seznamu UNESCO, je možné navštívit muzeum řádu.    

 


Od opatství jsme se klidnou Piskyho promenádou s nádhernými výhledy na Balaton dostali k vyvýšenému místu zvanému Vrch ozvěn - Echo. 



Jméno získalo podle slavné tihanské legendy vyprávějící o princezně, kterou utopil král vod, protože se odmítla provdat za jeho syna. 



Pokud si stoupnete na určené místo a zakřičíte směrem k opatství, zvuk se odrazí od zdí kostela a odpoví vám hlasem princezny. Bohužel díky okolní zástavbě ozvěna slábne, a tak si alespoň prohlédneme princezninu sochu a pokračujeme dál do vesnice.  

 


Klidné uličky lemované domky s typickými rákosovými střechami lákají k prozkoumání. 



Hlady a žízní tady nikdo trpět nebude a pokud si chce odvézt nějakou levandulovou vzpomínku, má k tomu plno možností v místních obchůdcích. Malá muzea a skanzeny střídají keramické dílny s typicky modrou a zelenou tihanskou keramikou v domcích většinou z 18. století. 



Na levanduli tady narazíte na každém rohu, nabízí se levandulová kosmetika, voňavá mýdla, všelijaké pochoutky, oleje, sirupy, gin, bytové doplňky s levandulí a i móda je laděna do levandulových tónů. 









Narazíte i na papriku, jak jinak?
 

K obědu jsme vybrali hospůdku Pál csárda, která tu funguje už 55 let a ochutnali jsme místní speciality.  


 

  

Já mám levanduli spojenou s mýdlem, manžel s "vůní" biolitu, ale nic se nebojte a ochutnávejte. Vše je tak chuťově vyladěné a výborné, že budete litovat, že jste si toho nedali víc. O chuti mýdla ani ničeho jiného nemůže být řeč. 

 

K levandulové limonádě jsem si poručila rybí polévku Halászlé.


 

Výhled jsme měli na protilehlou kalvárii z roku 1926.




Vracíme se k opatství a z vyhlídky pozorujeme Vnitřní jezero, které vyplňuje sopečný kráter 25 metrů nad hladinou Balatonu. 



Okolní stráně jsou plné levandulových políček a pasoucího se šedého skotu. Kolem jezera by byla určitě klidná procházka malebnou krajinou, ale čas a teplota dosahující 37 stupňům změnily naše plány. 



Usedli jsme do vyhlášené cukrárny Rege hned vedle opatství. No, řeknu vám, že sedět na kryté terase nad tyrkysovým Balatonem bych vydržela až do večera, ale nedalo se nic dělat, ještě jsme měli před sebou plno krásných zážitků. 








Může se hodit:

Parkování: Zaparkovat můžete hned na několika parkovištích na začátku vesnice a do centra dojít pěšky, není to daleko. Parkovné jsme tam viděli kolem 900 HUF za hodinu. My jsme projeli centrem a hned za opatstvím jsme parkovali ve dvoře soukromého domu (Kossuth utca 69) za 600 HUF na hodinu. 

Stravování: Hospůdek, restaurací, kaváren a cukráren je tady řada, stačí si vybrat tu, která se vám líbí. Ceny jsou podobné jako u nás, ale v těch s výhledem na Balaton si připlatíte.


 

 

A jen tak mimochodem: Pokud můžete, jeďte sem autem. Cestovní kanceláře od nás i ze Slovenska sem pořádají zájezdy, ale co jsem viděla, všechny o festivalovém víkendu, kdy to tady praská ve švech. Návštěvu Tihany spojí s dalšími památkami na Balatonu a levandulové pole účastníci zájezdu vidí maximálně z autobusu.   

My se těmto termínům vyhýbáme a jedeme v pracovní den, kdy je tady podstatně méně turistů. Procházku si jdeme vlastním tempem a vyhledáváme tajné tipy a místní skryté poklady. Na dva takové vás vezmu příště.


pondělí 30. června 2025

Červnové dny

Červen... Tak to tedy byla jízda. Ani nevím, o čem psát dřív, ale začnu pěkně po pořádku a hned začátkem měsíce...



... jsme oslavili výročí svatby. Dostala jsem krásnou kytici a parfémovou vodu. Voní svěže citrusově, na léto ideální. Na oplátku jsem připravila slavnostní večeři.




Když jsem u té kosmetiky, odskočím si na konec měsíce, kdy měl manžel svátek a i Ondra si zasloužil obdarovat. Manžel dostal intenzivní péči na ruce a oba sprchový gel, který mě tak pobavil, že jsem jej musela přihodit do košíku.



Miluju polštinu 😉.


Ondra červen hodně rozběhl. Už podruhé se v Rájci účastnil charitativního 24 hodinového štafetového běhu a do Olomouce jsme ho doprovodili na půlmaraton. Má náš velký obdiv.



Když se přežene žíznivý půlmaraton...


Uprostřed měsíce jsem se těšila ze sjezdu rodáků v mém rodišti. První se konal v roce 1968 (to jsem měla půl roku) a pak se opakoval každých pět let. Zastavil jej pouze covid, ale o to víc jsme se všichni těšili na ten letošní.




Během prodlouženého víkendu se koná spousta akcí hasičů, fotbalistů, myslivců, vinařů. Otevřená je školka, škola, kostelík, obecní úřad. Konají se krojované průvody, posezení u cimbálu, taneční zábavy, tančí se Moravská beseda - letos třígenerační. Lidé se potkávají a povídají si o tom, kam je život zavál. 


V krásně zrekonstruované školce byla výstava místních krojů.


Stárka šikovná paní udělala podle vzoru mého taťky. Podobu hledáme marně, ale jsme nesmírně pyšni.


Veliké překvapení mne čekalo ve škole. V jedné ze tříd, kde začínala má studijní cesta, byly vystavené staré učebnice a s manželem jsme hned poznali slabikář, který nás naučil číst.




Když jej manžel otevřel, hned mne, volal ať se jdu na něco podívat. K našemu překvapení slabikář byl můj. Dole ještě zůstaly podpisy mamky a číslo, kolikrát jsem stránku přečetla. To bylo moc dojemné setkání.


Na radnici byly vystaveny staré kroniky a moc nás bavilo v nich hledat alespoň malou zmínku o sobě. Našla jsem se při slavnostním předávání občanek, při hraní ochotnických divadel a samozřejmě při mém stárkování.



Přidej čtyřicet let a jsem to stále já.


Další velkou radost mně udělalo setkání na střešní terase brněnského Rozkvětu s mojí milou kamarádkou Kristýnkou z Německa. Už to bylo dlouho, co jsme se neviděly, a i když jsme na WhatsAppu stále ve spojení, face to face to nenahradí.     




Z okna kanceláře každý den sledujeme, jak nám čápata rostou před očima. Na cestě do Olomouce nás pobavila i labuť, která chtěla svou drobotinu převést přes silnici a ukázkově všichni čekali na bezpečnou chvilku.


Letos máme trojčata.


Stále mne baví dívat se nově a jinak na naše městečko.








V červnu do mé kuchyně vtrhla rebarbora, chřest a jahody. Hosté očekávaní a vítaní.





Kefírový chlebíček s jahodami a rebarborou.


Zahrada jako dodavatel čerstvé zeleniny a ovoce dělá radost i všemi těmi barvami a vůněmi květů. Tady čerpám klid i energii. Vypínám hlavu, užívám si zahradní terapii a čerpám inspiraci.    





Moc jsem si užila i procházku v olomouckém Rozáriu. To je také hodně nabíjející místo.




Květy se nechám inspirovat i doma. V červnu to byla levandule a hortenzie.








A jen tak mimochodem: Plno levandule je i na mé červnové nástěnce. Asi není těžké uhádnout, kam by mě tentokrát levandule zavedla. Toulat se po Provence je dávný sen nejedné z nás. Podlehnout fialovému opojení, nakupovat sladké ovoce na trhu v Aix en Provence, nakouknout do obchůdku s modrými dveřmi ať už tam prodávají cokoliv, projít se po avignonském mostu tam a zase zpátky, vyhlížet Funésova četníka. A plno dalšího co se v Provence dělá. Prostě žít si svůj levandulový sen.


Citát k výročí naší svatby 😊.



Poslední červnové dny jsme s manželem cestovali. Provence to sice nebyla, ale i tak to bylo krásné, voňavé i odpočinkové. Pokračování příště...