Kamenné srdce Peschici

Peschici je jedno z nejmalebnějších středověkých městeček v Itálii, které leží na severním pobřeží poloostrova Gargano v regionu Apulie. Kamenné srdce města tu bije už přes tisíc let. 

Boloňa se po velmi horké neděli probudila do temného pondělního rána a ani o pár kapek nebyla nouze. Rozloučila se s námi dopravní zácpou, která nám vzala dvě hodiny příjemnějších zážitků. Už to vypadalo, že náš odpolední program budeme muset zrušit, ale jak jsme se přibližovali jihu, aut ubývalo, slunce přibývalo a naděje neumírala. 

Krajina se měkce vlnila, vrcholky kopců zdobila kamenná městečka nebo kláštery, všude plno žlutých slunečnic a šedivého olivového listí. Odložila jsem rozečtenou Marianne a snažila si ty pohledy uložit do paměti. A najednou... moře... konečně.  

Loreto

Fotky za jízdy nejsou nikdy nic moc, jenže italské dálnice oplývají takovými skvosty, že už cesta může být plná zážitků.

Minuli jsme Imolu, Rimini, San Marino, Pescaru... blížili jsme se ke Garganu, ostruze italské kozačky a bráně do Apulie, čas nebyl nejlepší, ale ani nejhorší. Udělali jsme rychlé rozhodnutí a změnili plán cesty. Na všechno, co jsme chtěli na Garganu vidět, nemáme čas, ale Peschici stihneme a na ubytování v Apulii vzdálené od Boloně skoro 900 km přijedeme sice se zpožděním, ale stále v limitu.

Sjeli jsme z dálnice a kolem pobřežních slaných jezer Lago di Lesina a Lago di Varano projíždíme zatím rovinatým Garganem k Peschici. Silnice se ale záhy změní na serpentinového hada, klikatícího se mezi olivovníky, opunciemi, fíkovníky a divokými pistáciemi. Nějaký šťastlivec se před námi potkal s divočákem a pašíkem ozdobil krajnici. Snad budeme mít víc štěstí.

Peschici leží na 90 metrů vysokém vápencovém útesu nad Jaderským mořem a zářivě bílé domky se jako korálky na šňůře spouští z útesu dolů k moři. Pod skalnatým útesem je řada mořský jeskyní, tak jako po celém pobřeží Gargana.

 

Nás silnice dovedla pod město a vzápětí se začala kroutit nahoru směrem do centra. A na nezkušené řidiče nebrala ohled. Někde bylo stoupání či klesání tak příkré, že jsme se zapírali nohama o podlahu, někde byla silnice tak úzká, že jsme měli pocit, že už jsme u nějakého Pepeho na dvorku a o zatáčky vracečky, kdy se mohlo auto zlomit v půli, nebyla nouze. S úlevou jsme zaparkovali na skoro prázdném parkovišti a vyrazili na objevitelskou procházku.

Městečko má jen 4 tisíce obyvatel a je mnohem klidnější než vedlejší turistické Vieste. Má malé historické centrum, hrad na kopci nad ním a desítky obchůdků s lokálními produkty.

Do historické části města, které bylo dříve spíš pevností, se vstupuje kamennou bránou. 

V 9. stol. bylo místo osídleno Slovany, kteří dali městu jméno „Čistý písek“. Z obou stran totiž město obklopují nádherné široké písečné pláže. Do přístavu z města vede klikatá silnice nebo 246 schodů. 

Staré město, ležící na skále nad přístavem a pláží, nás okouzlilo labyrintem úzkých křivolakých uliček, průchodů, náměstíček, kamenných schodišť, a hlavně bílých domů s modrými okenicemi, typických pro region Apulie. 

Nejzajímavější je část okolo maličkého náměstí Piazza del Popolo.

Kamenná dlažba, hladká a lesklá, obroušená časem, provádí malebnými uličkami s vepsanou historií minulých století. Bílé kamenné domy s modrými detaily, slaný mořský vzduch, křik racků, odpolední zlatavé slunce. Tak si budu Peschici pamatovat.

Na nejvyšším místě skalního útesu se vypíná kostel Sant'Elia Profeta. Je to starodávná budova, která se datuje do 12.-13. století, zasvěcena je patronovi města svatému Eliášovi Prorokovi. Fasáda je jednoduchá se dvěma malými rozetovými okny a nedokončenou zvonicí stojící samostatně.

Na konci výběžku se tyčí hrad Castello di Peschici. Původně byzantský hrad z 10. století byl postavený na ochranu proti pirátům. Dnes v něm sídlí Muzeum mučících nástrojů. Z teras na 70 metrů vysokém útesu je krásný panoramatický výhled na přístav a moře.

Na zpáteční cestě už bylo v městečku živěji. Obchodníci otevírali své obchůdky, hostinští prostřeli stolky a čekali na večerní hosty.

Než jsme vyrazili do našeho dočasného apulijského domova, dali jsme na doporučení Manu a Matěje a vyhledali rodinnou Gelateriu Pinagel. A dobře jsme udělali.

Třetí generace zmrzlinářů to už fakt umí. Gelateria Pinagel, Corso Umberto Primo.

Bílá káva a slaný karamel, pomerančová stracciatella, pistáciová si zaslouží zmrzlinářského Oskara.

Peschici jsme navštívili jen krátce a můžeme litovat pouze toho, že jsme nestihli sejít dolů na pláž a užít si městečko zase z jiné perspektivy, že jsme nevyzkoušeli žádnou restauraci a neužili si večerní atmosféru.

O to víc šokující byla pro nás zpráva, která nás zastihla přesně za týden na jiném krásném italském místě. Četli jsme o ničivém požáru, který řádil v okolí Peschici a evakuaci turistů i místních obyvatel. Doufám, že škody nebyly devastující a městečko se z požáru brzy vzpamatuje.

A jen tak mimochodem: Poloostrov Gargano je jediné hornaté území regionu Apulie s hustě zalesněným národním parkem Foresta Umbra. Je to jedna s nejkrásnějších oblastí Itálie nezničená cestovním ruchem.

Je tvořen bílými vápencovými útesy, světle žlutými písečnými plážemi, mořskými jeskyněmi, skalnatými zátokami a modrozeleným mořem. Oproti tomu je vnitrozemí hornaté, zalesněné a divoké.

V historii Gargana hráli roli Saracéni, Normané, Aragonci.  V 16. století byly kolem pobřeží postaveny věže, které pomáhaly obraně proti Turkům. Některé z nich stojí dodnes - jednou z nich je obranná, pozorovací a signální věž Torre di Monte Pucci. 

Podél pobřeží muselo být postaveno tolik věží, aby každá věž měla na dohled dvě sousední. Věž, která zjistila hrozbu, vyslala varovný kouřový signál. Sousední věže, které signál zaznamenaly, jej předaly dál a varovaly před nebezpečím ostatní věže a jejich hlídky. 
V polovině 18. století měl systém 379 věží, ale i přesto nebyl nikdy dokončen. Dnes jsou věže skvělými vyhlídkovými body. 

Na pobřežních skalách Gargana jsou nad mořskou hladinou vystavěny dřevěné konstrukce, kterým se říká trabucco. Tradičně se používaly k mořskému rybolovu z pobřeží. Skládají se z velké plošiny, dlouhých trámů a sítí se složitým systémem kladek, kterými se spouštěly sítě do vody a potom se zase vytahují s úlovkem. 

Vypadají křehce, ale odolají i prudkým bouřím. Na pobřeží jich zbylo dvacet. Některé byly opraveny a slouží svému účelu dál, některé byly přebudovány na vyhledávané restaurace. Třeba jako Trabucco di Monte Pucci.