Dnes tu mám tematickou báseň mého oblíbeného Jana Skácela. Všude je bílo a vzpomněla jsem si na jednu křehkou krásu Skácelových veršů.
Jan Skácel
ROSA COELI
Na celém světě není tolik ticha
jako když sněží v Dolních Kounicích
a probořenou střechou katedrály
snáší se k zemi bílý sníh
Slavík tam zpívá v létě celou noc
a němá luna na cimbálek hrá
stříbrný nástroj který nemá strun
pod volným nebem v troskách kláštera
Ty holé zdi tu stojí po staletí
kde byla dlažba dávno roste pýr
z přadena touhy panna odmotává
a nad hlavou jí létá netopýr
Když odmotala všechnu hebkou přízi
složila ruce v klín a zatajila dech
na nebi zvolna zhasínají hvězdy
a netopýr jí usnul ve vlasech
A co jsou staletí a co je vlastně věčnost
než ve vesmíru opuštěný kout
Ve studni času utopil se okov
na dno té studny nelze dohlédnout
A jen tak mimochodem: Do Dolních Kounic to nemáme daleko, ale tento zapomenutý kout jižní Moravy mně stále nějak uniká. Doufám, že to letos konečně napravím a nechám se vtáhnout do tajemného kouzla kláštera ROSA COELI.
 |
Děkuji, děkuji a děkuji! Jituško, udělala si mi krásné ráno! Díky Skácelovi jsem se o klášteře dozvěděla, pak to trvalo dlouho, než jsem se tam dostala. Byl to úžasný zážitek! Ovšem tyhle zasněžené a namrzlé fotky - úchvatné!
OdpovědětVymazatPřeji pokud možno hezký zamrzlý den. Helena